Site Title

KAPITOLA PRVNÍ

DVA NÁVŠTĚVNÍCI

Major James Bigglesworth, lépe známý pod jménem

Biggles, obrátil stránku v knize, kterou právě četl, a

přisunul si své křeslo blíž ke krbu.

„Algy,“ řekl přitom klidně, „ty tady moc kouříš.“

Kapitán Algernon Lacey neodpověděl, dokud se mu

nepodařilo vytvořit z vyfukovaného dýmu dokonalý

kroužek.

„Myslíš?“ zahučel a prostrčil kroužkem vztyčený

prst. „Nemyslím, konstatuji fakta.“

„A co jiného bys chtěl dělat?“

„A co ty?“

„Nic – pokud ovšem nahřívání nohou u ohně

nepovažuješ za vhodnou formu činnosti.“

„Nechtěl bys jít třeba do kina?“

„A budu se tam dívat na letecký film, který se zrodil

v bujné fantazii nějakého filmového producenta? Ba ne,

pěkně děkuji!“

Biggles se otočil k ryšavému Gingerovi, jejich

společnému chráněnci.

„Tady to vidíš, Gingere,“ řekl tónem téměř

tragickým, „jaké trápení je s lidmi, kteří se nudí a nevědí,

co mají se svou dlouhou chvílí dělat.“

„Mně už také začíná být dlouhá chvíle,“ přiznal se

bezelstně Zrzek.

Biggles strnul.

„Tak to už jsi druhý, že ano? A proč vlastně neděláte

něco pořádného, když máte dlouhou chvíli?“

„A co by to mělo být?“ Biggles pokrčil rameny.

„Na to se mě neptej! Snad ode mne nechcete, abych

vám hledal zábavu? Jestli jste dosud neprožili dostatek

vzrušení a dobrodružství, proč nejdete k cirkusu jako

létající klauni nebo něco podobného? Tam stále hledají

nové lidi místo těch, kteří se jim při produkcích zabili.“

„A co bys dělal ty?“

„Já zůstanu sedět doma na židli a budu hlídat. Už

jsem toho prožil dost a chci si teď užít trochu klidu a

pokoje.“

„A já jsem už celý zmožený z neustálého sezení

doma a čtení novinových zpráv o srážkách ve vzduchu a

podobných tragédiích,“ prohlásil Algy. „Potřebuji něco

vzrušujícího, co by mi vzpružilo nervy.“

„Ty bys asi potřeboval pořádně vyprášit kožich,“

zavrčel Biggles, vztahuje zase ruku po knize. Už se chtěl

znovu dát do čtení, když kdosi jemně zaklepal na dveře.

Dovnitř vešla paní Symesová.

„Přišel vás navštívit nějaký pán,“ prohlásila

nevzrušeně.

„Ajajaj!“ zahořekoval pro sebe Biggles a rychle

knihu odložil. „Kdopak to asi může být? Jde jako na

zavolanou, nemyslíš Algy? Kdo je to, paní Symesová?“

„Je to nějaký pan Saurin, nebo tak nějak.“

Biggles zdvihl obočí.

„Hm. To jméno zní slibně, mohl by to být docela

zajímavý chlapík. Přiveďte toho pána dovnitř, paní

Symesová!“

A ihned vstal, aby uvítal muže, jenž po chvíli zvolna

a rozvážně vstoupil do jejich pokoje.

Byl to už starý pán, nejméně šedesátiletý, a výraz

jeho poněkud zasmušilé tváře nasvědčoval, že je to

gentleman. Vlasy i rovně zastřižený vous na bradě měl už

šedivé, ale jeho odhodlané modré oči vyzařovaly dosud

paprsky mladistvé svěžesti. Návštěvník měl na sobě

černý oblek a v knoflíkové dírce mu prosvítala uzounká

stužka jakéhosi řádu.

Biggles od něho vzal klobouk, pomohl mu svléknout

kabát a přisunul mu židli.

„Račte se posadit, prosím!“ vyzval ho zdvořile.

„Jmenuji se Bigglesworth a tito dva pánové jsou moji

přátelé.“

„Já se jmenuji Saurin – Petr Saurin,“ představil se

host a poněkud prkenně se uklonil.

„Mohu vám nabídnout cigaretu, pane?“ sáhl Biggles

po krabici s cigaretami.

„Ne, děkuji. Nemějte mi to, prosím, za zlé, ale

přinesl jsem si vlastní,“ odpověděl zvolna host. „Abyste

rozuměl: mám něco s průduškami, a proto musím kouřit

jen speciální cigarety z čistého tureckého tabáku.

Poslužte si, ochutnejte je!“

„Děkuji za vaši vzácnou laskavost,“ řekl Biggles.

Vybral si jednu z nich, s chutí si zapálil a opřel se o

lenoch židle. „Tak vy jste mne přišel navštívit?“

Starý pán se jen nepatrně pousmál.

„Nepřišel jsem vás jenom navštívit, nýbrž přišel

jsem vás také o něco požádat,“ odpověděl upřímně a

zcela bez rozpaků.

Biggles pohlédl na Algyho, ale ten měl v obličeji

výraz naprosté nezúčastněnosti. Potom se znovu obrátil

ke svému hostovi.

„Když mi vysvětlíte, o co jde, snad bych vám mohl

pomoci, snad by…“

„Dobrá, vyložím tedy své karty na stůl. To bude asi

nejrozumnější. Mé jméno vám nic neříká?“

Z přízvuku starého pána bylo zřejmé, že je cizinec.

„Pokud si vzpomínám, nikdy jsem vaše jméno

neslyšel, ne, opravdu mi nic neříká,“ odpověděl Biggles.

„Jsem mosyrský vyslanec a ve vaší zemi působím již

delší dobu.“

Biggles se omluvně usmál.

„Mosyrský vyslanec? Mosyr? Neračte se na mě

hněvat, ale zeměpis nepatří k mým nejsilnějším

stránkám. Opravdu nevím, kde leží Mosyr.“

„Kromě mosyrských občanů a kromě obyvatel

sousedních států není asi ve světě mnoho lidí, kteří by

přesně věděli, kde mají ten státeček na mapě hledat.

Mosyr je knížectví, ležící nedaleko Černého moře. Jsme

státeček malý a donedávna také zcela spokojený a

šťastný.“

„To jsem skutečně nevěděl,“ přiznal se Biggles. „A

co se, prosím vás, v Mosyru vlastně děje?“

„V naší zemi se zatím neděje nic,“ odpověděl host.

„Děje-li se někde něco, pak je to mimo náš státeček, ale

je téměř jisté, že to zasáhne i nás. Jako malá země jsme

ve velkém nebezpečí. Jeden z našich sousedů má zálusk

na naše území. V minulosti jsme měli štěstí, neboť jedna

země hlídala druhou, aby nás snad neanektovala. Teď

jsme se ale dostali do úzkých. Na jihozápadě hraničíme

se státem, který je daleko větší než my, třebaže není a

nikdy nebude velmocí. Odtud nám hrozí nebezpečí, které

může přijít dnes nebo zítra, zdá se však, že to bude spíš

dříve než později.“

„A jak to víte?“ byl zvědavý Biggles.

„Máme své zdroje informací.“

„Do toho ale má jistě co mluvit váš vládnoucí kníže,

nebo se mýlím?“

„Teď právě nemáme knížete. Náš státeček spravuje

velmi dobře, zdatně a spravedlivě panující kněžna,

princezna Mariana, dcera našeho posledního knížete.“

Biggles potřásl zasmušile hlavou.

„V těžkých dobách potřebují státy mít v čele muže.“

Oči starého pána zahořely a zablesklo se v nich.

„Jsme s princezninou vládou zcela spokojeni, jen

kdyby nás druzí nechali na pokoji,“ řekl tiše.

Biggles se naklonil směrem k němu.

„A co očekáváte ode mne?“

„Mohl byste nám velmi pomoci.“

„A jak?“

„Naši sousedé se nás chystají přepadnout. Máme o

tom nezvratné důkazy. Vědí velmi dobře, že vlastníme

určité obranné prostředky, které nám v případě potřeby

umožňují klást účinný odpor. Mluvit o nich nebudu,

protože tato tajemství úzkostlivě střežíme, avšak v

jednom směru se jim bránit nemůžeme.“

„Myslíte tím …“

„Ano, vzduch. Letectví je v Orientu – a my jsme

částečně Orient – velmi málo rozšířené, dosud se o něm

uvažovalo nanejvýš teoreticky. Ale náš protivník si

nedávno opatřil nová letadla a dal vycvičit piloty v

cizině. Současně s letadly dokonce přijelo několik cizích

pilotů, kteří teď létají denně nad naším územím,

provádějí pozorování a pravděpodobně také fotografují

naše obranné pozice. Proto jsme nuceni podniknout

protiopatření. Nutně potřebujeme piloty.“ Biggles se

zamračil.

„To jsou opravdu hanebné poměry,“ konstatoval s

nechutí. „Tím chcete říci, že dovolujete cizímu letectvu

létat bez povolení nad vaším územím?“

Starý muž se trpce usmál a zdvihl ruce do výše,

dlaněmi nahoru.

„Bez povolení? Myslíte si snad, že bychom jim to

dovolili, kdybychom tomu mohli zabránit? Nyní už asi

chápete, proč jsem k vám přišel.“

Biggles zavrtěl odmítavě hlavou.

„Velmi lituji, pane Saurine,“ řekl tak klidně, jako by

se nejednalo o nic důležitého, „ale to, co máte na mysli,

udělat nemohu.“

„Jste přece proslulý pilot, máte velké zkušenosti…“

„V těch věcech se trochu vyznám,“ přerušil ho

Biggles, „ale jádro problému neleží ve schopnostech a

znalostech. Mohl bych se dostat do velmi nepříjemné

situace, kdybych se pletl do cizích záležitostí, a s velkou

pravděpodobností bych přišel i o licenci. Proto se raději

nechci míchat do podobných šarvátek.“

„Do šarvátek? Tomuhle vy říkáte šarvátka?“

Biggles zrudl.

„Promiňte mi laskavě, ale tak jsem to nemyslel,“

dodal smířlivě. „Mínil jsem to jen jako přirovnání.“

„Chápu, že záležitosti Mosyru jsou pro vás věcí

příliš nepatrnou,“ povstal starý pán. „Je mi to opravdu

líto, protože jsem za vámi šel s nadějí, že nám

pomůžete.“

„Mně je to také nesmírně líto, ale s válčením ve

vzduchu jsem už definitivně skončil.“

„Za války jste ale byl vojenským letcem?“

„Máte pravdu, ale to byla jiná věc. Tehdy jsem

bojoval za svou vlast, a to je povinností každého

člověka.“

„Ano, rozumím.“

Biggles pomohl starému pánovi do kabátu,

doprovodil ho až ke dveřím a stiskl mu na rozloučenou

ruku. „Sbohem, pane!“

„Sbohem!“ opakoval mosyrský vyslanec a vyšel

ven. Biggles se vrátil ke kamarádům u krbu. Vypadal

velmi zamyšleně.

„Abych řekl pravdu,“ prohlásil hořce, „ten starý muž

se mi zamlouval. A nejsympatičtější na něm bylo, že

vůbec nezačal mluvit o penězích, že se mne jako

skutečný gentleman nepokoušel svádět penězi.“

„A proč jsi tedy, u všech čertů, nepřijal jeho návrh?“

vyjel Algy pohoršeně.

„Chceš-li vědět pravdu, tedy proto, že jsem

neshledal ani jediný rozumný důvod, proč bychom měli

bojovat za lidi, které neznáme, a padnout při obraně

státu, o jehož existenci jsem do dnešního dne nic nevěděl

a kam se asi nikdy ani nepodívám.“

„A ty si opravdu myslíš, že by šlo o život?“

„S jistotou to vědět nemohu, pokládám to však za

velmi pravděpodobné. A ty si snad myslíš, že bychom

my tři mohli něco podniknout v tak ošemetné záležitosti?

Nebuď blázen!“

Algy povzdechl.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil poněkud neochotně.

„Já… ale u všech čertů…“ nedomluvil a vyskočil, když

kdosi prudce zaklepal na dveře a ty se hned vzápětí

rozletěly.

Na prahu se objevil muž středních let, hladce

oholený, s tvrdými rysy v obličeji a s vysedlými lícními

kostmi. Vlasy kolem uší měl zastřižené.

„Kdo z vás je Bigglesworth?“ zeptal se pánovitě

hrdelním hlasem, nechávaje klobouk na hlavě.

Biggles okamžitě vyskočil a sevřel rty, když se k

vetřelci přibližoval.

„Bigglesworth jsem já,“ řekl mrazivě. „Promiňte,

možná mám špatnou paměť, ale vůbec si nevzpomínám,

že bych vás sem pozval.“

„Pozval jsem se sám,“ zněla krátká odpověď. „Přišel

jsem vám něco vysvětlit.“

„V tom případě uděláte dobře, když mi to vysvětlíte

co nejrychleji.“

„Přišel jsem vám doporučit, abyste se nepletl do

cizích záležitostí.“

Biggles trochu sklonil hlavu.

„Hmm,“ zabručel a pak zvolna pokračoval: „A

jenom tak zcela mimochodem, zdá se mi, že jste se

zapomněl představit. To myslím bývá zvykem mezi

slušnými lidmi.“

„Mé jméno je Harran.“

„A nejste náhodou ze země, o které nám jistý pan

Saurin před chvílí cosi vyprávěl?“

„Ano, ta země je má vlast.“ Biggles se usmál.

„Jsem skutečně rád, že jsme si to tak rychle

vyjasnili. Dovolte mi tedy laskavě, abych teď zase něco

poradil já vám! Vraťte se, prosím vás, co nejdřív domů,

nebo vám tady někdo už brzy dá pořádnou lekci

společenského chování.“

Nevítanému návštěvníkovi se zablesklo v očích a

vysunul bradu bojovně dopředu.

„Zastupuji zde svou vlast,“ sykl.

„Je ovšem politováníhodné, že jste si dosud nenašel

vhodnější zaměstnání,“ odsekl hbitě Biggles. Muž se

zašklebil.

„Ach tak! Vy tedy do Mosyru pojedete?“

„To měla být otázka?“

„Ano, ptám se.“

„A měl bych snad žádat o váš souhlas?“ opáčil

Biggles sarkasticky.

Cizinec postoupil o krok k Bigglesovi. Kolem rtů

mu pohrával zlý úsměv, z jeho očí vyzařoval chlad.

„Poslyšte, mladý muži!“ promluvil. „Mám pro vás

nabídku, a to nabídku lepší, než vám udělal Saurin.“

„A já mám pro vás také nabídku,“ řekl Biggles tiše.

„A jakou?“

„Abyste odtud hleděl co nejrychleji zmizet, než vás

vyhodím.“

Návštěvník se povýšeně usmál.

„Směl bych vědět, co se vám na mně tak nelíbí?“

Biggles sáhl po cigaretě a poklepal s ní na hřbetu

levé ruky.

„Smíte a můžete,“ odpověděl. „Chcete-li to vědět,

nelíbí se mi na vás vůbec nic. Nelíbí se mi váš způsob

jednání, nelíbí se mi váš obličej a nelíbí se mi ani vaše

chování a vaše jméno. Doufám, že jsem se vyjádřil

natolik jasně, abyste mě pochopil.“

Cizinec se zhluboka nadechl.

„Ano,“ přikývl. „Vyjádřil jste se naprosto jasně.

Snad se mi jednoho dne naskytne příležitost, abych se

stejně jasně mohl vyjádřit i já o vás.“

„Váš názor na mne, pane, je mi lhostejný,“

konstatoval suše Biggles. „Byl byste tak laskav a zavřel

za sebou dveře, až půjdete?“

Cizinec se ironicky uklonil, vyšel z pokoje a bouchl

dveřmi. Biggles se obrátil.

„Podej mi telefonní seznam, Gingere!“ poničil

chraptivě.

Algy vyskočil. „Co chceš dělat?“

„Zavolám na mosyrské vyslanectví.“

„A proč?“

„Proč? Proč?“ zavrčel Biggles. „Protože do toho

Mosyru pojedu. Tam se vy dva nejspíš dočkáte vzrušení,

po němž jste tolik toužili.“

KAPITOLA DRUHÁ

ZNEPOKOJIVÉ ZPRÁVY

Neuběhlo ani deset dnů a naši tři letci seděli v

jídelně na letišti. U jejich stolu stála ještě jedna židle,

dosud však nebyla obsazená.

Biggles se podíval na hodinky.

„Přišli jsme o několik minut dřív,“ řekl. „Doufám, že

se hrabě Saurin neopozdí.“

Letci totiž po Saurinově odchodu zjistili, jaký titul

přísluší Bigglesovu hostu.

„Zdá se mi, že tamhle už přichází,“ ozval se Ginger,

dívající se z okna na stanici, v níž právě zastavila

souprava elektrické dráhy. „Ano, je to on – za chvíli zde

bude.“

Dny, které uplynuly od chvíle, kdy se Biggles

rozhodl, že odjede do Mosyru, byly plné shonu. Bylo

třeba zařídit mnoho a mnoho různých věcí. Nejdůležitější

z nich, totiž výběr letadel, po dohodě s hrabětem

Saurinem, jenž spravoval také finance, provedl Biggles.

Zvolil jednomístné stroje typu Lance, které byly sice

výborné, ale přece jen trochu zastaralé. Tři z nich byly

nyní umístěny v blízkém hangáru jedné zaniklé letecké

společnosti.

Nákupem letadel však zařizování neskončilo. Bylo

třeba také vyřešit otázku servisu. Proto Biggles vyhledal

staré kamarády, leteckého šikovatele Smytha a desátníka

Cartera, svého nevlastního bratra, který byl zaměstnán v

leteckých dílnách. Oba přijali Bigglesův návrh a odjeli

vlakem do Gomalu, hlavního mosyrského města, aby tam

připravili všechno potřebné pro přílet tří letadel.

Mosyrské letecké síly tedy nyní tvořilo pět mužů, z nichž

tři byli důstojníci a dva poddůstojníci – a ze tří letadel.

Biggles připustil, že co do počtu je jich málo, měl však za

to, že jejich znalosti a zkušenosti tento nedostatek

vynahradí.

Hrabě Saurin prohlásil, že počet letců v Mosyru brzy

vzroste, protože vyčlení z armády potřebné množství

mladých vojáků pro letecký výcvik, aby byli připraveni,

jakmile budou zakoupena další letadla.

Další starostí bylo opatřit letadla mezinárodními

značkami a pro letce navrhnout uniformu. Bleděmodrou

blůzu mosyrského vojenského stejnokroje doplnily zlaté

perutě na levém rameni, k jezdeckým kalhotám s černými

lampasy a k čemým holínkám přidali leteckou čapku.

Jako identifikační označení letadel byly schváleny

mosyrské národní barvy: červená, černá a zelená. Zatím

však nebyly těmito barvami označeny, aby snad

nevznikly nějaké komplikace, až poletí nad Evropou.

Také stejnokroje byly zatím pečlivě složeny v kufrech.

Výzbroj – kulomety a bomby – zakoupil hrabě od

spřátelených mocností. To vše již bylo v Gomalu, kam

měli letci odletět ihned, jakmile projednají s hrabětěm

Saurinem poslední podrobnosti.

Všichni tři povstali, když hrabě vešel do místnosti a

blížil se k nim.

Biggles odsunul prázdnou židli od stolu, aby na ni

mohl Saurin usednout.

„Tak jsme zde, pane,“ hlásil s úsměvem. „Všichni a

v naprostém pořádku.“

Hrabě si sedl a Biggles dal číšníkovi znamení, aby je

obsloužil.

„Jste tedy už připraveni k odletu?“ zeptal se Saurin.

„Všechno, co jsme měli obstarat my, je vyřízeno,“

odpověděl Biggles. „Zařídil jste všechno také vy?“

„Doufám.“

Biggles se trochu zamračil.

„Vy jenom doufáte? To je málo, pane. My musíme

mít předem vše zařízeno a zajištěno. V čem si ještě nejste

jistý?“ Hrabě se zatvářil rozpačitě.

„Není to ani tak nejistota jako spíše obava, protože

vím, jak mnoho nyní na všem záleží. Objevily se

nečekané potíže v souvislosti s vaším mezipřistáním při

cestě do Mosyru.“

„Bohužel, žádný jednomístný letoun, i když má

speciální nádrže jako naše letadla, nedokáže doletět

odtud do Mosyru bez mezipřistání. V každém případě

musíme někde přistát a doplnit palivo,“ vysvětloval

Biggles. „O tom jsem vás včas informoval, a vy jste mi

odpověděl, že se postaráte, abychom mohli přistát v

Lernu, ležícím na jihu asi v polovině naší trasy.“

„To je pravda,“ přisvědčil hrabě, „a také jsem tu věc

zařídil. Okamžitě jsem se spojil se svým přítelem v

Lernu, jenž tam má rozsáhlé pozemky, aby nám dal k

dispozici svůj soukromý hangár a připravil dostatečnou

zásobu benzínu a oleje. Tím jsem doufám vyhověl

vašemu požadavku, aby přítomnost našich vojenských

letadel zbytečně nevzbudila v cizí zemi nežádoucí

pozornost nebo dokonce podezření.“

„A s čím tedy nejste spokojen? Já si myslím, že jste

to vyřešil přímo ideálně,“ divil se Biggles. „Úplně

postačí, když nám udáte přesné místo, kde ten hangár je.“

„Místo jsem označil na mapě, kterou vám před

startem předám. Přesto mě stále cosi zneklidňuje.“

Biggles pohlédl na své druhy, jimž nebylo třeba nic

vysvětlovat. Bylo jasné, že hrabě něco tají.

Pak se obrátil a zahleděl se Saurinovi přímo do očí.

„My všichni velmi dobře víme, hrabě Saurine,“

začal mluvit sice potichu, ale důrazně, „že se

neoprávněným přistáním v Lernu – místo na oficiálním

letišti – dopouštíme porušení mezinárodních ustanovení a

předpisů, které je trestné, ale považujeme toto riziko za

přijatelné, toho se tedy nemusíte obávat. Nebo snad máte

na mysli něco jiného a nejste k nám úplně upřímný?

Nezapomínejte na to, že i okolnost, která by se vám třeba

mohla zdát bezvýznamná, může ve skutečnosti ohrozit

úspěch celého podniku.“

Saurin se naklonil k Bigglesovi a jeho obličej

zvážněl.

„Majore Bigglesworthe,“ promluvil tak tiše, že

vlastně jen šeptal, „chci k vám být naprosto upřímný a

chci s vámi jednat čestně a poctivě. Máme důvodné

podezření, že na naše komunikace a spoje se napojila cizí

výzvědná služba.“

Biggles okamžitě zvážněl také.

„Vy se domníváte, že se pokusí o nějakou akci?“

„Ano, tak jsem to myslel.“

Biggles vyndal z pouzdra cigaretu a zamyšleně jí

poklepával o stůl.

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že mne to překvapuje,“

odpověděl. „Byl jsem na cosi takového vlastně

připravený. Nyní zbývá jen otázka, jak přesné informace

mají a jak daleko zajdou.“

„Zajdou tak daleko, aby nám zabránili provést naše

plány. Tím si můžete být na sto procent jistý.“

„O tom nepochybuji, mne by spíš zajímalo, jak

akutní je nebezpečí. Co všechno už druhá strana ví?“

„To je otázka, na niž vám nemohu, bohužel,

odpovědět.“

„Vy si myslíte, že už v Lernu by na nás mohla být

nastražena nějaká léčka?“

„Mám-li být upřímný, domnívám se, že ano.“

„Jak se jmenuje váš přítel, jenž je majitelem těch

pozemků a hangáru?“

„Baron Trevier.“

„A jste si jistý, že jeho přátelství stále trvá?“

„Baronka, jeho manželka, je Mosyřanka. Už

několikrát nám pomohla. S ní jsem také sjednal – za

baronovy nepřítomnosti – to vaše přistání.“

„Hmmm!“ komentoval to Biggles – a na několik

okamžiků se rozhostilo ticho. „Nu, teď už nic podniknout

nemůžeme. Pokusíme se provést svou věc co nejlépe. A

jaká je situace v Mosyru? Máte snad také důvody k

podezření, že by tam někdo chystal sabotáž?“

„Na vaši otázku neexistuje jednoduchá odpověď.“

„Všechno je nějak moc nejasné a nejisté,“ zavrčel

Biggles. „Můžete mi doporučit nějakého člověka,

prominentní osobu, které bychom mohli plně důvěřovat?

Pro nás bude důležité, budeme-li se mít na koho obrátit.“

„Plně důvěřovat lze mému synovci Ludvíku

Saurinovi. Ten je také informován o vašem příjezdu. Na

myšlenku, abych za vámi zašel, přišel vlastně on.“

„Výborně! A kromě něj, znáte ještě někoho, na koho

bychom se mohli spolehnout?“

„Myslím, že bude nejlepší, když se obrátíte na

Ludvíka. Já už jsem delší dobu v Mosyru nebyl, a proto

nevím, co všechno se tam zatím stalo. Vím jenom, že

nepřítel znovu začal vyvíjet proti nám činnost.“

„Máte tedy za to, že druhá strana ví o našem odletu

do Mosyru?“

„S jistotou to tvrdit nemohu, ale pravděpodobné to

je.“

„A z čeho tak usuzujete?“

„Harran, zdejší vyslanec, se vrátil domů – a jeho

návrat byl náhlý.“

Biggles se zarazil.

„Čert aby to vzal! To není příznivá zpráva. Nu, s tím

se teď nedá nic dělat. Máte pro nás ještě něco

důležitého?“

„Ano, je zde ještě jedna věc,“ začal poněkud

nesměle hrabě a přitom kreslil prstem po stole. „Generál

Nerold, jeden z našich nejlepších vojáků a velitelů,

zapřísáhlý vlastenec a nejudatnější muž z celé naší země,

důstojník, který je autorem všech našich obranných

opatření, byl dnes v noci zavražděn.“

Letci byli ve vzduchu již téměř pět hodin.

Biggles se na okamžik zadíval na Algyho a potom

znovu upřel oči na hraběte.

„To je zlé,“ řekl. „Zdá se, že nepřítel se nezastaví

před ničím a použije k tomu, aby dosáhl vítězství,

jakýkoli prostředek, byť i nečistý.“

„Máte pravdu, nepřítel je schopný všeho, nesmíte

zapomenout, že Mosyr je téměř v Orientu.“

„Generál musel být zaskočen a jistě nebyl

připravený na nepoctivý způsob boje,“ řekl Biggles

zamyšleně a pochmurně.

„A to je důvod, proč se musíte mít stále na pozoru!“

„Je to skutečně tak zlé?“

„Mám vážné obavy, že ano. Jste ozbrojeni?“

Biggles se jen ušklíbl.

„To jsme,“ odpověděl zvolna. „Ozbrojeni jsme, a jak

se zdá, zbraně budeme opravdu potřebovat. Na nebezpečí

jsem byl připraven, ale přesto je mi pomyšlení, že bych

mohl být zavražděn neviditelným nepřítelem, krajně

nepříjemné.“

„Byl bych vás na to upozornil již dříve,“ prohlásil

poněkud zasmušile hrabě, „ale nevěděl jsem, že věci už

dospěly tak daleko. Dnes ráno jsem obdržel depeši o

zavraždění generála. Slušnost a poctivost nyní vyžaduje,

abych vám nabídl odstoupení od naší vzájemné smlouvy,

budete-li chtít.“

„My nemáme ve zvyku odstupovat, když už jsme

něco začali!“

„Jsem vám za tato vaše slova nesmírně vděčný.“

„Vynasnažíme se, abychom dokázali, že si vaši

důvěru zasluhujeme,“ řekl Biggles vážně. „Doufám, že

další nepříjemné zprávy pro nás už nemáte.“

„Ne, nemám. Jediné, co mi ještě zbývá, je poděkovat

vám co nejsrdečněji za vaše odhodlání a vyslovit

nejhlubší politování nad tím, že nejsme bohužel tak

bohatí, abychom vás mohli dostatečně odměnit.“

Biggles se jen nepatrně usmál.

„Já to nedělám pro peníze, hrabě Saurine,“

odpověděl jako obvykle Biggles. „Chcete-li vědět plnou

pravdu, dělám to z lásky ke spravedlnosti a z úcty k

právu. Proto budeme také hrdě nosit mosyrské

uniformy.“

Z očí starého muže vyhrkly slzy. Byl nesmírně

pohnutý.

„Ano – já vím – já to vím,“ vypravil ze sebe

namáhavě. „A nyní vám už nemohu říci nic jiného než

sbohem a popřát, aby vám Bůh pomáhal hájit dobrou

věc.“

Za necelých deset minut se všechna tři letadla

značky Lance vznášela nad letištěm a zamířila s

Bigglesem v čele k jihovýchodu. Na zemi byla vidět již

jen osamělá postava hraběte, jenž jim mával na

rozloučenou.

KAPITOLA TŘETÍ

NEBEZPEČNÝ POKUS O PŘISTÁNÍ

Letci byli ve vzduchu již téměř pět hodin. Celou tu

dobu se pohybovali nad hustými šedými mraky.

Nejednou byl Biggles v pokušení sestoupit pod mračnou

clonu a přesvědčit se, že neztratil správný směr. Zběžný

pohled na hodinky a rychlý výpočet mu prozradily, že se

už blíží k místu mezipřistání v Lernu. Trochu si vydechl,

neboť ho celou cestu neopouštěly obavy, že by je nepřítel

mohl napadnout ve vzduchu a přinutit je k nouzovému

přistání. Kdyby se nestalo nic horšího, jistě by přišli o

letadla.

Několikrát začínal už už litovat, že se tak rychle

rozhodl přijmout tento úkol. Nikoli však ze strachu o

svoji osobu, ale kvůli kamarádům a zejména kvůli

Gingerovi. Sám velmi dobře věděl, co obnáší být letcem

– o tom již neměl žádné iluze. Algy to věděl také a

dovedl se o sebe postarat, ale Zrzek byl ještě mladík a

neměl, ač byl dobrý letec, dostatek zkušeností.

Odpovědnost za něho nesl Biggles, a pokud by se chlapci

něco stalo, do smrti by si to neodpustil.

Tak se v Bigglesovi stále znovu ozývaly

pochybnosti. Co by se asi stalo, kdyby někdo z nich byl

nucen shodou nešťastných okolností přistát v cizí zemi?

Pravděpodobně by byl na základě mezinárodního práva

považován za zajatce. Protože byli ozbrojeni, bylo by pak

marné i zbytečné dovolávat se pomoci konzulárních

úřadů nebo diplomatického zástupce. Nu, příštích několik

hodin ukáže, co bude dál.

Při tom všem bylo nejzajímavější, že celá jejich

výprava jim nemohla přinést žádný zisk ani prospěch.

Riskovali své životy a získat nemohli nic, protože těch

pár grošů, které měli dostávat jako denní mzdu,

neznamenalo skutečně nic. Saurinovu nabídku přijali

opravdu z pouhého idealismu. Na návrat teď už bylo

pozdě.

Jaké uvítání je asi čeká v Lernu, kde mají doplnit

zásoby benzínu? Když se Biggles od hraběte dozvěděl,

jak věc zařídil, měl dost důvodů k pochybnostem. Kdyby

přišli o letadla ještě dřív, než by se dostali do Mosyru,

byl by to velmi špatný a málo slibný začátek. K tomu

však nesmělo dojít, a proto se Biggles rozhodl provést

určitá opatření, o kterých však neinformoval své druhy,

neboť je nechtěl zbytečně lekat.

Pohlédl znovu na hodinky, posunul řídicí páku

dopředu a začal se snášet pod závoje hustých mraků, nad

nimiž dosud letěli. V okamžiku se octl v podvečerním

listopadovém oparu, který zahaloval celou krajinu. Tyto

nepříznivé okolnosti jej přinutily slétnout tak nízko, že

musel být spatřen každým, kdo by nějaké letadlo

vyhlížel. Nic jiného mu ale nezbývalo, protože okolí

Lernu neznal. I za jasného počasí by musel pozorně

prohledávat krajinu, aby objevil bílý kruh, kterým mělo

být podle hraběte Saurina letiště označeno.

Ohlédl se a zjistil, že nikdo za ním není. Gingerův a

Algyho Lance se nejspíš zdržely v mracích, a proto

Biggles zůstal při okraji našedlého závoje a prohlížel

pozorně kraj pod sebou. Začínal už pochybovat, že se mu

podaří zorientovat se, když náhle spatřil široký pruh

pobřeží. Okamžitě k němu zamířil. Letěl nad ním asi

deset mil a potom se obrátil na východ. Pozorným okem

zkušeného pilota pátral po bílém znamení. Netrvalo to

dlouho a jeho trpělivost byla odměněna. Uprostřed

rozsáhlého parku konečně objevil malý bílý kruh.

Nedaleko tohoto místa se nad skupinkou stromů vypínala

vysoká šedá budova. Okamžitě dal znamení kamarádům

a začal se snášet dolů. Potom zamířil ke kruhu, kde měli

podle předem smluveného plánu přistát.

Pozoroval bystře přistávací plochu. Náhle pocítil v

koutku duše jakousi nejasnou obavu. Nikde neviděl ani

živáčka! Nechápal, že je dole nikdo nečeká. Byli přece

ohlášeni!

Blížil se zvolna k bílému kruhu a soustředil

veškerou pozornost na povrch přistávací plochy a

nejbližšího okolí. Ve výšce necelých dvaceti stop sklouzl,

jako by již chtěl přistát, ale v poslední chvíli si to

rozmyslel, spustil motor a obletěl ještě jednou letiště.

Vtom se v něm zatajil dech a srdce se mu rozbušilo.

Je to možné?

Ještě jednou obkroužil letiště. Ne, nemohl se mýlit.

Bylo to jisté.

Nad zeleným trávníkem byly ve vzdálenosti asi

padesáti yardů nataženy těsně nad zemí dráty. Celá

plocha byla takto zadrátována. Letadlo, které by se

pokusilo o přistání, by se okamžitě převrátilo a stalo by

se tak obětí připravené pasti. Dráty byly nové a proto je

také Biggles zpočátku neviděl. Kdyby nebyl tak

obezřetný, jistě by léčka unikla jeho pozornosti.

Bigglesova tvář byla bledá a zachmuřená, když se

opět vznášel do výše ke zbývajícím dvěma letounům,

které zatím kroužily nad rovinou, než dostanou znamení

k přistání.

Přátelé k němu mířili se zvědavostí a s tázavými

pohledy, ale Biggles zavrtěl odmítavě hlavou a zahnul

poněkud na sever. Díval se přitom stále dolů. Náhle se

mu na rtech objevil slabý úsměv: z husté skupiny stromů

poblíž mořského pobřeží vyběhlo asi deset, možná i více

mužů, kteří obrátili obličeje směrem k nebi a upřeně

pozorovali vzdalující se letadla.

Měl bych vám dát za vyučenou, pomyslel si Biggles

vztekle, když je tam tak viděl, ale potom si to rozmyslel a

snesl se tak nízko nad zem, že muži, kteří je pozorovali,

nemohli vidět, kam vlastně letí.

Potom se ohlédl a s tichým uspokojením

konstatoval, že Algy i Ginger letí za ním.

Byla už téměř tma. Benzínu v nádrži zbývalo

posledních pár kapek. Biggles zamířil k široké silnici,

která se objevila v dohledu. Chvíli nad ní letěl, dokud si

nevyhlédl dostatečně širokou pláň, na níž by mohl

bezpečně přistát. Rychle se snesl dolů a přistál v

hlubokém stínu stromů. Pravě vyskakoval z letadla, když

opodál přistála zbývající dvě letadla.

„Co se stalo?“ volal na něj Algy, přibíhaje k němu s

Gingerem.

„Plocha byla zadrátovaná,“ odpověděl stručně

Biggles.

„I hrome!“ zahvízdl.

Gingerovi se na tváři objevil výraz zděšení a hrůzy,

neboť nikdy před tím se s tímto pojmem nesetkal.

„A jak byla zadrátovaná?“ chtěl vědět dopodrobna.

„Nad přistávací plochou byly dráty natažené tak, aby

o ně zachytila kola našich podvozků,“ odpověděl

Biggles.

„To existují na světě lidé, kteří by byli schopni

takového skutku?“ nemohl Zrzek uvěřit tomu, co právě

slyšel. Biggles se jen trpce usmál.

„Lidé jsou schopni mnohem horších věcí, ještě to

poznáš.“ Algy se tvářil vážně.

„Teď jsme se dostali do pěkné bryndy,“ zahučel.

„Bez benzínu nemůžeme letět dál. Já jsem přistál s

poslední kapkou v nádrži. Jak si tu nyní opatříme několik

galonů benzínu, to si opravdu nedovedu představit.“

„Počkej chvíli, a možná uvidíš.“

„Ty snad doufáš, že se ti to podaří?“

„Zásobil jsem se předem.“

Jistě? Nezmínil ses o tom.“

„Považoval jsem to za zbytečné. Udělal jsem jedno

preventivní opatření.“

„A jaké, a kdy?“

„Telegrafoval jsem Jerrymu Banhamovi v Lernu.

Snad se ještě pamatuješ, že sloužil u naší perutě. Teď je

tady zástupcem jedné naftové společnosti. Požádal jsem

ho, aby dnes večer čekal připravený na pobřeží s

potřebnou zásobou benzínu a aby s ní za námi pospíšil,

až uvidí nízko nad zemí tři letadla. Na pobřežní silnici

jsem zahlédl stojící náklaďák, který se dal okamžitě do

pohybu, jak jsme se objevili. Proto si myslím, že nás

Jerry nenechá na suchu. A tamhle už přijíždí – ano,

vsadil bych na to krk, že je to on! Tak pojďme!“

Všichni tři se rozběhli a dorazili k silnici právě ve

chvíli, kdy se k nim vůz přiblížil. Biggles vykřikl, auto s

hlasitým zaskřípěním brzd zastavilo a od volantu

vyskočil elegantně oblečený muž.

„Jsi to ty, Jerry?“ zašklebil se radostně Biggles.

„To víš, že jsem!“ zvolal ten muž. „A co je s tebou?“

„Jsme v pěkné kaši, kamaráde.“

„Co se stalo?“

„Uzavřeli jsme smlouvu, podle níž máme dodat tyto

tři letouny do Mosyru. Nešťastnou náhodou se tu vyskytli

nějací darebové, kteří by nás rádi zdrželi. Proč, to je

vedlejší věc, na které teď nezáleží. Když jsme tu

nedaleko chtěli přistát, zjistil jsem dík svým dobrým

očím, že letiště nám kdosi zadrátoval.“

„Cože?“

„Na tom teď také příliš nezáleží. Měl jsem ještě před

startem tušení, že by k něčemu podobnému mohlo dojít, a

proto jsem ti telegrafoval. A nyní to hlavní: přivezl jsi

nám benzín?“

„A proč myslíš, že jsem tady? Snad proto, abych se

obdivoval soumraku v romantické krajině?“

„Jsi perfektní, Jerry! Máš i hadici a pumpu?“

„Obojí přece patří k vybavení vozu, ne?“

„Výborně! Dotlačíme tedy letadla sem k vozu.“

„Počkej, počkej!“ zadržel ho Jeny. „Není třeba, aby

nás tu někdo uviděl. Zajedu raději s vozem na pláň.

Letadla máte tamhle pod stromy, že ano?“

„Ano.“

„Dobře – zajedu k nim.“

Za okamžik stálo již auto vedle letadel a do nádrží

Bigglesova letounu byla zasunuta hadice. Byla už úplná

tma, takže nebezpečí, že by je někdo mohl zahlédnout, se

snížilo na minimum.

„Jak dlouho tu chcete zůstat?“ podíval se Jeny na

Bigglese.

„Ani o minutu déle, než bude nezbytně nutné. O tom

tě jistě nemusím přesvědčovat.“

„Poletíte nad neznámou krajinou, a proto by bylo

riskantní, kdybyste se teď chtěli vydat na cestu.“

„Až budou nádrže plné, uvidíme, co dál. Bude-li

klid, zůstaneme tady až do svítání. Zpozorujeme-li však

něco podezřelého, pak bez dlouhého rozmýšlení

odstartujeme.“

„To je jasné. Lepší řešení ani neexistuje,“ přikývl

Jerry.

Potom už mnoho slov nepadlo. Za hodinu byly

všechny nádrže plné. Biggles zaplatil benzín z vlastních

peněz a letci se připravili ke startu.

Ginger vyšel na silnici, a když se přesvědčil, že je

volná, zavolal na přítele, že je všechno v pořádku.

Jeny přistoupil k vozu.

„Sbohem, Bigglesi!“

„Sbohem, Jerry! Jsem ti zavázán.“

„To přece nestojí ani za řeč.“

Vůz se rozjel po pláni a vzápětí zmizel ve tmě. Ještě

chvíli bylo slyšet jeho rachot, než se ztratil v dálce.

Ginger se vrátil ke kamarádům a pomohl jim

nasměrovat letadla tak, aby v případě potřeby mohla

okamžitě vzlétnout.

„S tím bychom tedy byli hotovi,“ poznamenal

Biggles, když byly stroje rozestaveny podle jeho příkazů.

„Strávíme tu sice noc nepohodlně, ale budete-li chtít,

můžete se ve spaní střídat. Já sám nehodlám spát vůbec.

Zmizíme okamžitě, jakmile bude jen trochu vidět. Čím

dřív odtud budeme pryč, tím lépe. Ta banda je o nás

informovaná, jak dokazuje to zadrátované letiště. Chtěli

nás chytit do pasti, a když se jim to nepodařilo, budou si

jistě hledat novou příležitost, aby se nám dostali na

kobylku. Zdá se mi, že Saurin měl pravdu, když

předpokládal, že nepřítel je napojený na všechna spojení.

Toto zjištění je ovšem velmi nepříjemné. Snad se nám

podaří na ně vyzrát. Nu, uvidíme!“

KAPITOLA ČTVRTÁ

CHLADNÉ PŘIVÍTÁNÍ

Noc míjela zvolna. Po silnici občas projelo auto a

zvuk motoru porušil mrtvolné ticho. Někde v dálce se

ozývaly hlasy. Nejspíš patřily těm mužům, jež Biggles

zahlédl vybíhat z lesa a kteří po nich teď pátrali. Při

sebemenším hluku letci rychle zaujímali svá místa v

pilotní kabině, připraveni okamžitě spustit startér, kdyby

jim hrozilo nebezpečí.

K ničemu však nedošlo, hodiny se vlekly dál a na

místo, kde měli ukryta letadla, nikdo nepřicházel. Žádný

z letců nespal, dokonce ani usnout se nepokoušel, neboť

v takové situaci bylo rozumnější zůstat vzhůru. Nad

ránem se obloha začala rozjasňovat a mezi hvězdami se

objevil měsíc, ozařující kraj svým bledým jasem.

Biggles se podíval snad už posté na hodinky.

„Zanedlouho bude pět hodin,“ ohlásil přátelům.

„Myslím, že za hodinu se už úplně rozední. Kdybychom

teď odstartovali, znamenalo by to, že bychom asi hodinu

letěli ve tmě. Jsem pro to, abychom odletěli hned teď.“

„Když už tu čekáme tak dlouho, proč nepočkáme, až

se úplně rozední?“ divil se Algy.

„Myslím, že by bylo rozumnější letět ještě za tmy.

Nijak by mě nepřekvapilo, kdybychom za denního světla

byli pronásledováni. Ten, kdo dal na letiště nastražit

dráty, si jistě pospíšil a informoval zdejší úřady, že cizí

letadla narušila jejich vzdušný prostor a proto můžeme

předpokládat, že za námi vyšlou svá letadla.“

„Pokud k tomu dojde, co hodláš dělat?“

„Vynasnažím se co nejrychleji zmizet.“

„Neuposlechneme-li a nepřistaneme-li, zahájí na nás

určitě palbu.“

„Ano, je to velmi pravděpodobné.“

„Střílel bys také? Proto jsi nabil zbraně?“

„Nesmysl! Nevykládej mi tu pitomosti! Myslíš si, že

toužím po nějaké mezinárodní zápletce? Zbraně jsou

nabité proto, že později poletíme nad nepřátelským

územím. Kdyby nás dostali, čekalo by nás přinejmenším

doživotní vězení, ne-li něco horšího. Doufám ale, že k

ničemu takovému nedojde, odstartujeme-li včas. Pokud

vzlétneme do půl hodiny, budeme za rozbřesku už pěkně

daleko.“

„Za tmy se ale můžeme jeden druhému ztratit.“

„Na to jsem také pamatoval. Kdyby k tomu snad

došlo, najdeme se, až se rozední. Náš kurz bude přímo na

východ. Budeme se držet ve výšce asi šest tisíc stop,

protože na trase je několik dosti vysokých pohoří. Asi v

osm hodin bychom měli uvidět řeku Tenderez. Ta nás

dovede až k cíli. Zmýlit se nemůžeme. Kdo z nás k ní

přiletí první, počká na ostatní, ti se pak k němu připojí.“

Algy i Ginger s jeho návrhem souhlasili. Všichni tři

se usadili na mezi, aby vyčkali chvíle vhodné k odletu.

Takhle potichu seděli sotva pět minut, když se u letadel,

vzdálených asi patnáct až dvacet yardů, objevili dva

muži. Odkud přišli, to letci nevěděli. Biggles ale později

tvrdil, že vyšli ze skupiny stromů, protože jinak by si jich

musel všimnout už dřív. Oba cizinci vypadali v bledém

svitu měsíce jako nějaké přízraky. Jakmile zahlédli

letadla, okamžitě se k nim rozběhli.

Biggles také na nic nečekal. Šťouchl loktem do

kamarádů a ukázal na vetřelce prstem, chtěje tak zároveň

varovat před nějakou nepředložeností. Potom tiše vstal a

začal se neslyšně plížit za oběma muži, kteří se o něčem

rozčileně dohadovali. Vypadalo to, že se nemohou

shodnout na tom, co mají dělat, ale nakonec se přece jen

dohodli a vykročili rázně k nejbližšímu letounu. Jeden z

nich se už chystal, že nastoupí do pilotní kabiny.

V tom mu však Biggles hodlal zabránit. Neměl

samozřejmě v úmyslu fyzicky napadnout tyto dva muže,

na druhou stranu však považoval za zbytečné skrývat se,

když letadla byla již stejně objevena. Proto se zastavil a

ostře zvolal:

„Stát!

Oběma muži to trhlo a vzápětí uskočili, jako kdyby

po nich vystřelil. Jakmile se zorientovali a zjistili, že jsou

na ně namířeny hlavně pistolí, rozhostilo se na chvíli

hrobové ticho.

První se pohnul Biggles. Zamával pistolí. Jeho gestu

oba cizinci okamžitě porozuměli. Začali couvat, ale když

zjistili, že letci stojí na místě, obrátili se a dali se do běhu.

V několika vteřinách zmizeli z dohledu, ale dusot jejich

bot byl v nočním tichu slyšet ještě pěkně dlouho.

„Pojďme!“ houkl na ně Biggles. „Máme už nejvyšší

čas. Ty, Gingere, jdi první, hned za tebou odstartuje

Algy!“

Ginger tedy na jeho povel rychle zmizel, za ním

Algy, a když byli oba ve vzduchu, odlepil se od země i

Bigglesův letoun. Zanedlouho dostihl své přátele, ale to

již blednoucí tma ohlašovala příchod nového dne. Potom

se na obzoru objevila stříbrná hladina moře a vedení se

ujal Biggles. Letěli téměř dvě hodiny nad pustým a

neobdělávaným krajem. Biggles zpozorněl, neboť se již

blížila západní hranice Mosyru.

Letěli přímo proti slunci, jež právě začínalo hřát.

Jeho zář oslepovala naše letce, takže si museli levou

rukou zaclánět oči, aby jejich pozornosti neuniklo nic

podezřelého, neboť západní hranice Mosyru byla zároveň

východní hranicí osmanského státu. Biggles doufal, že se

jim podaří hranice přeletět bez incidentu s nepřítelem, ale

stoprocentně si tím jistý nebyl, což se o chvíli později

ukázalo jako prozíravé, když se na obloze ve velké výšce

objevila temná skvrna. Dlouho a zamyšleně ji pozoroval.

Byla mnohem výš než oni, a proto nemohl zjistit značku

letadla. Stále hleděl soustředěně nahoru a vtom zahlédl

ještě cosi jiného. Byl to jen nepatrný, malý záblesk, který

zmizel tak rychle jako se objevil. Bigglesovi však stačil.

Teď věděl, že nad letadlem, které zpozoroval jako první,

je ještě další letoun, nebo dokonce několik letounů,

protože onen záblesk způsobil odraz slunečních paprsků

od křídel letadla.

Když se ohlédl, uviděl, že se letouny nebezpečně

přibližují…

Trochu pootočil letadlo a pohlédl dozadu. Algy i

Ginger letěli za ním v těsné vzdálenosti a pozorně ho

sledovali, vykloněni ze svých kabin.

Biggles natáhl levou ruku a ukázal na cizí letadla.

Algy přikývl na znamení, že si jich také všiml. Potom

Biggles stočil letadlo k jihu, přímo proti slunci. Chtěl se

vyhnout srážce.

Dosud ovšem nevěděl, komu cizí letadla patří. Nic

také zatím nenasvědčovalo tomu, že by se cizí piloti o ně

zajímali, nebo že je spatřili.

Nyní se blížili k cíli. Zanedlouho se dole zaleskl

stříbrný Tenderez. Biggles se chtěl za každou cenu

vyhnout boji před příletem do Mosyru, k jehož hranicím

se rychle blížili. Jeho hlavní město Gomal leželo ve

vzdálenosti necelých padesáti kilometrů, téměř na okraji

tohoto malého státečku.

Bigglesovy naděje se však neměly splnit. Osamělé

letadlo nebylo samo. Připojily se k němu další čtyři

letouny, utvořily formaci ve tvaru písmene V, sklonily

nosy směrem dolů a řítily se jako šípy směrem k

pomyslné čáře, kterou se naši tři hrdinové chystali

přeletět.

Biggles se rozčileně kousal do rtů, ve skrytu duše

však doufal, že by to mohly být jen cvičné stroje, ale za

okamžik již viděl, že to jsou jednomístná bojová letadla.

Jakmile zahlédl osmanské značky na jejich křídlech, již

vůbec nepochyboval, že srážka je nevyhnutelná. Snažil se

jim proto uniknout tak, že zamířil více na východ.

Když se znovu ohlédl, uviděl, že letouny se

nebezpečně přibližují, využívajíce ke zrychlení své

výšky. Náhle sebou trhl. Uvědomil si totiž, že nepřítel

právě přeletěl hranice a porušil tak mezinárodní pravidla.

K letu nad Mosyrem neměl právo.

Ale co by tomu řekli lidé tam dole, ti, kteří přispěli

svými penězi na zakoupení letadel, kdyby viděli, jak

prchají před nepřítelem? Jistě by to zanechalo následky

na jejich morálce, vždyť šlo o tak malou zem. Biggles se

proto rychle rozhodl, že k tomu nesmí dojít. Jestli chce

nepřítel vyvolat srážku, dobře. Bude se tedy bojovat.

Ginger by však měl zmizet a do boje se nepouštět.

Biggles se obrátil a zamával rukama, aby upoutal

Gingerovu pozornost. Dával mu znamení, aby rychle

odletěl směrem na jih. Po chvilce s uspokojením

zpozoroval, že ho Ginger poslechl a vzdaluje se od nich.

Když se znovu ohlédl, spatřil několik yardů za sebou

Algyho, sedícího klidně a vzpřímeně v kabině. Potom

vystřelil několik ran, aby se přesvědčil, že zbraně

bezvadně fungují.

Biggles stiskl pevně rty a v očích mu zahořely

chladné, ale zároveň divoké blesky. Sáhl na řídící páku a

zvolna ji stiskl dolů. Nos stroje zamířil k zemi. Prudký

poryv vzduchu zabolel Bigglese v uších. Dolů, dolů! Vítr

burácel a ručička na tachometru skočila na značku

rychlosti 250, pak na 270, 290 a nakonec na 300 mil v

hodině.

V tu chvíli se nad nimi objevilo všech pět letadel,

která se nyní spouštěla dolů. Z toho, jež letělo daleko

před ostatními, šlehaly oranžové plameny. Bigglesovi

bylo okamžitě jasné, že jejich nepřátelé mají v úmyslu

zastrašit je ve chvíli, kdy na skutečnou a vážně míněnou

střelbu je příliš brzy. Nepřítel však vypálil první a

prozradil tím své úmysly.

Biggles táhl zvolna, ale pevně páku zpět proti

levému boku a Lance začal stoupat vzhůru jako orel.

Tiskl páku bez ustání a levou nohou přitom řídil

kormidlo. Vzápětí prudce strhl páku doprava. Letoun se

rázem narovnal, ale ne nadlouho. Dalším manévrem se

octl ve svislé poloze za nepřátelskými letadly, která

předtím porušila formaci, aby zabránila srážce. Nyní se

chystala opět Bigglese pronásledovat.

Jeden z pilotů, pravděpodobně nováček, zaletěl příliš

daleko a nyní se vracel velmi nejistě, rozhlížeje se po

svých kamarádech.

Biggles se o něho nezajímal. Hledal očima velitele, a

jakmile ho objevil, vrhl se k němu rychle jako blesk. Z

toho, jak letoun uhnul, než na něj Biggles vypálil, bylo

jasné, že jeho protivník není žádný začátečník, ale

opravdu zkušený pilot. V tu chvíli se mu za zády ozval

nepříjemný štěkot kulometu, a proto prudce zatočil

doleva, zabrániv tak v posledním okamžiku srážce obou

letadel. Když míjel nepřátelský letoun, zdálo se mu, že

jej zasáhl, protože se náhle viditelně zakymácel, pilot

však zůstal nezraněn. Biggles nyní provedl rychle za

sebou několik obratů, jimiž se dostal do pozice vhodné

pro střelbu. Potom pečlivě zamířil a vypálil z kulometu

sérii střel. Konečně se protivníkovo letadlo zapotácelo,

sklonilo nos a začalo klesat.

Biggles ale neměl čas, aby sledoval, co se s ním

stalo, protože kolem něj znovu zahvízdaly kulky.

Zakroužil proto, a když se rozhlédl, zjistil, že po něm

opět střílí velitel nepřátelské letky, jenž se právě vznesl

vzhůru a nyní znovu uhýbal, aby nedošlo ke srážce.

Biggles nyní jednal s pohotovostí vlastní zkušenému

válečnému pilotovi. Jeho Lance se bleskově otočil kolem

své osy, takže to vypadalo, jako by byl s nepřátelským

letounem spojen neviditelným lanem, a současně

promluvil jeho kulomet. Cizincovo letadlo se naklonilo,

položilo se na bok a vzápětí začalo rychle klesat k zemi.

Biggles zatajil dech, když pohlédl dolů. Černý sloup

kouře stoupal od padajícího stroje vzhůru k modré

obloze. Musel však rychle od tohoto divadla svůj pohled

odtrhnout, protože vedle něho právě zaburácel motor

dalšího nepřátelského letadla. Netrvalo to dlouho a také

ono sebou náhle bezmocně trhlo, sklonilo nos a padalo

dolů jako raněný pták.

Bigglesovi bylo okamžitě jasné, že to byla Algyho

práce. Užasl proto, když pohlédl do tváře pilota, jenž se k

němu právě přidal a spatřil bledého sice, ale vítězoslavně

se usmívajícího Gingera.

„Bože můj!“ vydralo se mu ze rtů, když si uvědomil,

že druhé letadlo sestřelil Ginger. Vyklonil se ze své

kabiny a už jen zahlédl, jak se první letadlo roztříštilo o

horský hřeben a druhé se k němu rychle blíží.

Potřásl hlavou jako člověk, jenž neví, jestli tomu

všemu může věřit. Potom se rozhlédl kolem sebe.

Nepřátelé zmizeli. Konečně je spatřil, jak mizí směrem

na jih. Jedno z nich bylo mnohem níž než zbývající dvě

letadla a stále ještě ztrácelo výšku. Dole ležela v troskách

dvě nepřátelská letadla, z nichž se ještě kouřilo.

„Dali jsme najevo, co znamená náš přílet, tím

nejlepším způsobem,“ pomyslel si Biggles se smíšenými

pocity, když zvolňoval rychlost, aby ho Algy a Ginger

mohli dostihnout.

Bigglesův Lance se bleskově otočil kolem své osy…

Zanedlouho potom se objevil na obzoru Gomal,

mosyrské hlavní město. Zamířili k jeho jižnímu okraji,

kde bylo podle Saurinových slov připraveno letiště.

Biggles okamžitě uviděl bílý kruh a na jednom konci

přistávací plochy budovu, která měla nejspíš sloužit jako

hangár. Také si všiml, že poblíž budovy postává několik

lidí.

Když se snášel dolů, snažil se co nejpečlivěji

prohlédnout letiště i celé jeho okolí. Letiště mělo kolem

sebe poměrně velký prostor a bylo vzdálené asi míli od

nejbližšího předměstí. Na východ bylo otevřené a na jihu

začínal les, který se táhl do nedohledna. To všechno

Biggles věděl, než se kola jeho podvozku dotkla země.

Po hladkém přistání zajel až na okraj letištního prostoru,

nechávaje tak dost místa pro své kamarády. Když se

všichni tři úspěšně dostali na zem, rozjeli se pomalu ke

skupince mužů, kteří je již očekávali.

Od skupiny se oddělily dvě postavy a rozběhly se

jim vstříc.

Byli to Smyth a Carter.

Biggles jim zamával na pozdrav, pak zajel až k

hangáru, kde zastavil, rychle vyskočil z kabiny a zamířil

k Gingerovu letadlu.

„Tys nerozuměl mému znamení, abys hleděl rychle

zmizet a nepletl se do boje?“ zeptal se přísně.

„Já… ano, já jsem, já…“ koktal rozpačitě Ginger.

„A proč ses tedy vrátil?“

„Protože jsem si myslel, že bych vám mohl být

užitečný. A snad jsem i byl – nebo snad nemám pravdu?“

Biggles se trochu usmál.

„To máš, ale příště uděláš lépe, když ponecháš

rozhodování o takových věcech na mně,“ odpověděl

přísně Biggles. „A teď už pojď, a ty, Algy, také,

abychom se podívali, jak to tu vypadá!“

KAPITOLA PÁTÁ

POCHYBY A NESNÁZE

Kromě Smytha a Cartera stáli před improvizovaným

letištěm ještě tři muži. Všichni měli na sobě uniformu.

Jeden z nich byl středního věku. Měl štíhlou postavu a ve

tváři velitelský výraz. Na opasku měl zavěšenou

jezdeckou šavli. S naprostou lhostejností pozoroval

příchod pilotů. Třpytivé, zlaté nášivky na jeho stejnokroji

nasvědčovaly tomu, že je to důstojník vyšší hodnosti.

Vedle něho stál hubený mladý muž s bledou a ušlechtilou

tváří, ozdobenou tenkým černým knírkem. Pouze tento

hezký mladík se na letce usmíval a vítal je přívětivým

pohledem. Byl to také důstojník, avšak nižší hodnosti. Za

nimi stál v uctivé vzdálenosti řadový voják.

Na silnici vedoucí kolem letiště se shromáždil

hlouček civilistů, pozorujících zvědavě celou tuto scénu.

Biggles popošel rázným krokem ke staršímu

vojákovi.

„Jmenuji se Bigglesworth, pane,“ hlásil pevným

hlasem. „A tito dva pánové jsou moji přátelé, Lacey a

Ginger. Myslím, že nás očekáváte.“

„Ano,“ ozvala se lakonická odpověď. „Čekáme tu na

vás. Byl jsem telefonicky informován, že jste již začali

bojovat. Je to pravda?“

„Tak trochu. Dá se říci, že je to pravda,“ přikývl

Biggles.

„A co vás k tomu přimělo?“ zeptal se zachmuřeně

muž. „Chcete snad vehnat naši zemi do situace, které se

obáváme a která by pro nás znamenala zkázu?“

Biggles na něho upřel pozorný pohled.

„Obávám se, že vám nerozumím, pane,“ řekl zvolna.

„Došlo-li k nějakému útoku, byl původcem někdo jiný,

nikoli my. Jak se zdá, nemáte žádné výhrady proti těm,

kteří nás nad Mosyrem napadli. A co jsme podle vás měli

dělat, mohl byste mi říci? Měli jsme snad nečinně

přihlížet a nechat se sestřelit? Rád bych věděl, kdo jste,

pane!“

Mladší muž předstoupil.

„To je generál Roland,“ oznamoval nervózně. „Pan

generál je vrchním velitelem mosyrské armády.“

„Prosím,“ řekl klidně Biggles, obraceje se přímo na

generála, jenž ho neustále pozoroval pohledem kamenné

sochy. „Podám tedy v nejbližší době písemné hlášení o

tom, co se dnes ráno stalo.“

„Očekávám tedy vaše hlášení. Později se uvidíme,“

řekl generál, otočil se na podpatku a vykročil k autu,

stojícímu na silnici. Voják, který stál opodál, odcházel s

ním. Byl to pravděpodobně jeho řidič.

Biggles se záhadně usmál a chvíli si zamyšleně

hladil bradu, pozoruje odcházející.

Potom se obrátil k hezkému mladíkovi.

„Mohl byste mi laskavě říci, kde bych našel Ludvíka

Saurina?“ zeptal se.

„To nebude nijak složité,“ odpověděl důstojník.

„Ludvík Saurin jsem já.“

Biggles se vlídně usmál a podal mu ruku.

„Jsem nesmírně rád, že vás poznávám. S vaším

strýcem se známe velmi dobře.“

„Vím – psal mi o tom. Vítám vás jménem všech

poctivých Mosyřanů v naší vlasti.“

„Děkuji vám,“ řekl Biggles a díval se za autem,

odjíždějícím po silnici pryč. „Podobná slova jsem spíš

očekával od pana generála, místo jeho nedůvěry k tomu,

co jsme dělali dnes ráno. Zdálo se mi, že z našeho příletu

příliš velkou radost nemá.“

Mladík si povzdechl.

„Je to člověk, v němž se jeden těžko vyzná, a mimo

to na něho asi příliš doléhá jeho nový úkol. Stal se

vrchním velitelem teprve nedávno, po tragické smrti

generála Nerolda, o níž jste se jistě dozvěděli od mého

strýce.“

„Ano, o té věci jsme již slyšeli,“ přisvědčil Biggles.

„A co vlastně budeme dělat teď, když jsme zde?

Předpokládal jsem, že se stanu velitelem letiště.“

„Samozřejmě. Všechny přípravy byly dělány

narychlo, takže jsme nestačili postavit budovu, v níž

byste se mohli ubytovat. Letiště však není daleko od

města, a proto jsme vám zatím obstarali pokoje v hotelu

Central. Není to sice nejlepší hotel ve městě, ale patří

mezi ty solidní a spolehlivé. Doufám, že v něm najdete

dostatek pohodlí. Jeho majitelem je člověk, jejž dobře

znám. Zavezu vás tam.“

„Kdo to zařizoval?“ chtěl Biggles ještě vědět.

„Já sám, na žádost mého strýce, který mi napsal,

abych vás ubytoval co nejpohodlněji. Já bydlím u své

matky. Později vás s ní také seznámím. Teď se půjdeme

nejdřív někam najíst. Nebo potřebujete ještě něco

jiného?“

„Nic. Nejlepší bude, když nás zavezete do hotelu,

abychom se mohli převléknout a potom poobědvat. Cesta

sem byla poněkud náročná, a od té doby, co jsme

naposledy jedli, uplynula pěkná řádka hodin.“

„Dobře. Pojďme tedy! Mám zde auto.“

„Okamžik ještě, prosím!“ kývl Biggles na Smytha a

ukázal rukou na hangár. „Kdo postavil to monstrum?“

„Já a Carter, pane.“

„A proč jste ho alespoň nenatřeli? Vždyť je tento

takzvaný hangár vidět na vzdálenost dvacet mil! To byl

úmysl, udělat z něj tak znamenitý terč?“

„To jsme nechtěli, pane, ale velitel říkal, že by

natření stálo mnoho peněz.“

„Hm. Dalo nám dost práce, než se nám sem podařilo

letadla dostat, a tak je rozhodně nedáme tam, kam spadne

první bomba, která sletí na tuhle zem. A kde je střelivo a

ostatní věci?“

„Uvnitř, pane.“

„Hm. Musíte to všechno neprodleně vytahat ven.“

„A kam to máme dát?“

Biggles se rozhlédl kolem sebe a jeho pohled se

zastavil na okraji lesa, lemujícího jižní stranu letiště.

„Mohl byste nám dát k dispozici několik dělníků?“

zeptal se poručíka Saurina.

„Ano, několik jich tu ještě je. A k čemu je vlastně

potřebujete?“

„Chci, aby podle pokynů a za dohledu mého

seržanta prosekali v lese cestu a postavili tam docela

obyčejnou boudu, která by sloužila jako skladiště. Chci,

aby nebyla vidět ze vzduchu. V ní potom všechno

uložíme. Dokážete to, Smythe?“

„Ano, pane.“

„Pošlu sem hned několik lidí,“ slíbil Saurin,

odcházeje k autu, doprovázen letci. „A co se vlastně dnes

ráno stalo?“ zeptal se, když se usadili ve voze.

„Napadlo nás pět nepřátelských letadel. Dvě z nich

jsme sestřelili a ostatní prchla.“

„Výborně – výborně!“ vykřikl radostně Ludvík

Saurin. „To je ta nejlepší zpráva, kterou slyším po

několika měsících. Snad se nad tím naši protivníci trochu

zamyslí.“

„Proto jsme tady,“ mínil Biggles.

„Jistě. Je potřeba zabránit nepřátelským letadlům v

letech nad Mosyrem.“

„Tak mi to také vysvětloval váš strýc. A vyhlásili

vám už válku?“

„Zatím ne.“

„A proč ne?“

„Domnívám se, že ještě nejsou dostatečně

připraveni.“

„Pak ovšem je to zvláštní situace. Těmi přelety nad

vaším územím porušují vlastně mezinárodní dohody. Vy

máte právo zabránit jim v tom.“

„To vím. Pokusíme-li se jim v tom zabránit,

nebudou si mít kde stěžovat.“

„Myslím, že to nám bude vadit ze všeho nejméně,“

ušklíbl se Biggles. „Kdy obvykle přilétají?“

„Téměř denně za svítání.“

„A ví generál o tom, že jsme tu proto, abychom jim

v tom zabránili?“

„Samozřejmě.“

„Já jsem měl před chvílí jiný dojem.“

„Velitel je asi zmatený a nechce dát najevo, že

válka, které se tak bojíme, je už docela blízko.“ Biggles

přikývl. „Pravděpodobně,“ řekl krátce.

Během rozhovoru se propletli ulicemi a nyní

zastavili před vchodem do vzhledného, nikoli však

luxusního hotelu. Byl částečně postavený ze dřeva, na

průčelí měl řadu heraldických znaků a erbů. Ze dveří

okamžitě vybělil zavalitý muž s holou lebkou. Měl na

sobě bílou zástěru a úslužně otevíral dvířka automobilu.

„Dobrý den, Josefe!“ zvolal Ludvík a potom se

obrátil k letcům.

„Pánové, to je Josef, který se o vás bude starat tak,

jako se jeho předkové starali o své hosty po celých pět set

let, možná i déle. Dorozumíte se s ním anglicky, pokud

budete mluvit pomalu.“

Všichni vystoupili a následovali majitele hotelu, jenž

poničil sluhovi, aby zanesl zavazadla nahoru, do prvního

poschodí, kde otevřel dveře tří pokojů, jejich dočasného

domova.

„Tak to jsou vaše pokoje,“ promluvil Ludvík.

„Zařiďte se tu, abyste se tady cítili co nejpohodlněji. Já

vás zatím opustím, než se posilníte a trochu si odpočinete

po dlouhé cestě.“

„Kde vás najdu, kdybych s vámi potřeboval

mluvit?“ zeptal se Biggles.

Poručík mu podal navštívenku.

„To je adresa, kde bydlím,“ řekl a ještě cosi tužkou

připsal na zadní stranu. „A tady máte číslo mého telefonu

do kasáren,“ dodal. „Budete-li něco potřebovat, zavolejte

mi tam! Jinak sem večer zajdu a pohovoříme si.“

„To budu opravdu rád, protože je tu celá řada věcí, o

nichž bych chtěl být informován,“ prohlásil Biggles,

svlékaje si blůzu a chystaje se k mytí.

„Zatím tedy na shledanou!“ rozloučil se Ludvík a

odešel.

„Vy jíst brzy, ano?“ řekl Josef lámanou angličtinou.

„Za deset minut,“ roztáhl všechny prsty Biggles. „A

připravte nám spoustu jídla, neboť máme všichni hlad

jako vlci.“

Josef se zašklebil na znamení, že pochopil, a scházel

zvolna ze schodů. Jakmile zmizel, zavolal Biggles

kamarády k sobě do svého pokoje, prostorné místnosti

zařízené jako obývací pokoj i jako ložnice.

„Zamkni dveře, Gingere!“ poručil tlumeným hlasem.

„Začínám už chápat, co měl hrabě na mysli, když nám

doporučoval, abychom se měli na pozoru,“ oznamoval

jim, když se Ginger vrátil od dveří. „Zdá se mi, že

nepřítel je nejen za hranicemi, ale i v Mosyru.“

„Jak to myslíš?“ vyhrkl Algy.

„Máš oči a používáš je? Ať se propadnu do země,

jestli ten starý – jak se jmenuje – jestli ten starý Roland

měl radost z toho, že nás vidí. Vždyť ani nedokázal skrýt

svou podrážděnost a zlost.“

Algy se na něj vyjeveně podíval.

„Bože můj!“ vykřikl. „Je-li naším nepřítelem vrchní

velitel, pak uděláme nejlépe, když si sbalíme svých pět

švestek a vrátíme se domů.“

„S tvým nápadem nesouhlasím – nebo prozatím s

ním nesouhlasím,“ zaprotestoval Biggles. „Nijak tím ale

nepopírám, co jsem řekl před chvílí. Roland dal najevo,

že by byl rád, a to z nějakého důvodu, který neznám,

kdybychom sem nepřiletěli. Protože to víme, nemůžeme

počítat s tím, že bude hájit naše zájmy a dělat něco v náš

prospěch. Vždyť jsme nebyli v Mosyru ještě ani pět

minut a už jsme se dostali do průšvihu.“

„Co máš na mysli?“

„Ta letadla dnes ráno. Jak je možné, že jsme se s

nimi setkali právě při našem příletu? Snad si nemyslíš, že

to byla nějaká náhoda? Klidně si to mysli, ale já na

takovéhle náhody nevěřím. Daleko pravděpodobnější je,

že je někdo na nás poslal, aby nás sestřelila nebo zajala.

A kdo to asi mohl být? Jak by nepřítel mohl vědět, že

přiletíme právě dnes? To je najednou nějak moc záhad,

nezdá se ti? Ale bylo by asi zbytečné, abychom si tím

lámali hlavu. Raději se půjdeme najíst a o všem si

pohovoříme později. Musíme si také obléci uniformy,

abychom mohli nosit pistole, obávám se, že je budeme

brzy potřebovat. Tak za deset minut se sejdeme v

jídelně.“

Jídelna byla příjemně vytopena a Josef, který se na

jejich počest oblékl do slavnostního úboru, na ně již

čekal. Jídelna patřící k hotelu byla prostorná místnost, ale

v tuto dobu v ní sedělo jen pár hostů, takže letci v ní byli

téměř sami.

Když Biggles vypil kávu, zívl a unaveně se opřel

zády o opěradlo.

„Jsem strašlivě unavený,“ přiznal se upřímně. „Zdá

se mi, že bych vydržel spát celou noc a celý den.“

„Mně už se také klíží oči,“ konstatoval Ginger. „Ani

nevím, jestli je to zdejším vzduchem, nebo tím vzrušením

z dnešního střetnutí.“

„Lví podíl na tom má nejspíš naše noční bdění,“

usmál se Biggles.

„Spánek nám podle mého názoru jedině prospěje,“

mínil Algy. „Dokud se trochu neprospím, nic se mnou

nebude.“

„Tak se raději už zvedněme,“ rozhodl Biggles.

„Sejdeme se tady na čaj a uděláme válečnou poradu.“

Vstali a odcházeli. Měli na sobě nové uniformy a

těch pár hostů, sedících v jídelně, si je zvědavě

prohlíželo, když vycházeli po schodech nahoru.

KAPITOLA ŠESTÁ

NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

Biggles se náhle probudil a posadil se na lůžku, na

němž ležel. Uvědomoval si, že ho cosi vyrušilo ze

spánku. Co to mohlo být?

V pokoji byla již téměř tma. Bigglesovi bylo jasné,

že spal déle, než měl původně v úmyslu. Jak dlouho ale

spal, to nevěděl. Sáhl do kapsy, vytáhl krabičku zápalek a

jednou z nich škrtl. Pozorným pohledem se přesvědčil, že

v místnosti nikdo není. Rozsvítil tedy petrolejovou

lampu, stojící na stole.

Nasazoval na ni právě cylindr, když se ode dveří

ozvalo tiché zaťukání. Znělo tak tajuplně a záhadně, že

původcem nemohl být Ginger ani Algy, kteří by navíc

okamžitě vešli.

Čtyřmi dlouhými kroky se octl u dveří a

bleskurychle otevřel.

Na chodbě stála jakási stařena, oblečená jako

jeptiška v černých dlouhých šatech. Na ruce měla

zavěšený koš s květinami. Za ní stála druhá žena, která

však měla hlavu skloněnou, takže jí Biggles nemohl vidět

do tváře. Už chtěl říci, že květiny nepotřebuje, když se

stařena k jeho velkému překvapení opatrně rozhlédla na

všechny strany a položila si prst na ústa. Divil se tomu

sice, ale protože se nebál, ustoupil o krok a obě ženy

vešly spěšně do pokoje.

Stařena tam odložila okamžitě koš s květinami na

podlahu a zamkla dveře. Pak se podívala na nezastřená

okna, přiskočila k nim a stáhla těžké záclony.

Všechno se odehrálo tak rychle, že Biggles nestačil

pronést ani jediné slovo. Přesněji řečeno nenašel vhodná

slova, jimiž by mohl dát najevo svůj nesouhlas se

stařeniným nezvyklým chováním. Na druhou stranu byl

zaujat jejím počínáním a nepřestával ji sledovat.

Po chvíli se ale vzpamatoval, uvědomuje si, že je v

místnosti ještě jedna žena. Obrátil se tedy, aby si ji

prohlédl, ale když se na ni podíval, zůstal stát v němém

úžasu.

Oči, které na něj byly s klidnou důstojností upřeny,

patřily dívce. Bylo jí nanejvýš osmnáct let. To však

nebylo příčinou Bigglesova úžasu.

Příčinou byla její krása.

V obličeji byla sice pobledlá, ale rysy měla tak

dokonalé, že dosud v celém životě neviděl líbeznější tvář.

Rychlým pohybem odhodila závoj, zahalující hlavu,

až se jí kolem tváře rozlila záplava zlatých, kučeravých

vlasů a unaveně klesla na židli.

„Promiňte!“ vydechla, a jakmile promluvila,

okamžitě Biggles věděl, koho má před sebou, protože v

jejím hlase i v gestech bylo cosi vladařského. „Jsem

princezna Mariana.“

Biggles vyskočil, srazil paty a hluboce se uklonil.

„Major Bigglesworth, Výsosti, k vašim službám,“

představil se chraplavým hlasem.

Princezna položila ruku na stůl a několik vteřin se na

něj vážně dívala.

„Promiňte mi laskavě způsob, jakým jsem k vám

vnikla,“ pronesla. „Měla jsem – k tomu – důvody…

Chápete?“

„Ano, Výsosti.“

„Nechtěl byste si laskavě sednout? Vy, Anno,

zůstaňte u dveří!“ Biggles ale zůstal stát a stařena se

opřela zády o dveře. „Kde jsou vaši přátelé?“ zeptala se

princezna. „Odpočívají, Výsosti.“

„Nevyrušujte je tedy, i když bych si s nimi také ráda

promluvila, než odejdu. Ráda bych jim poděkovala, tak

jako nyní děkuji vám, za všechno, co děláte a podnikáte

pro Mosyr. Přišla jsem – cosi mne nutilo k tomu, abych

přišla –,“ odmlčela se princezna, jako by nevěděla, jak

má pokračovat dál.

„Přišla jste mi dát rozkazy?“ chtěl jí Biggles pomoci.

„Ne, přišla jsem vám dát jen několik rad. Svědomí

mi přikazuje, abych vás varovala a upozornila, že vám tu

hrozí nebezpečí.“

„Byli jsme infomováni před naším odletem do

Mosyru. Hrabě Saurin mě připravil na možné komplikace

a nesnáze.“

„Hrabě neví všechno, protože jsou věci, o nichž se

neodvažuji psát. V posledních čtyřiadvaceti hodinách

došlo k mnoha změnám a situace se mnohem víc

zkomplikovala.“

„Nemohla byste mi to, Výsosti, blíže vysvětlit?“

„Smrt Neroldova je pro nás všechny těžkou ranou.“

„To mne také napadlo.“

„Byl to člověk, na nějž jsem se mohla plně

spolehnout, měl moji naprostou důvěru, chápete?“

„Ano. Znamená to, že jsou zde lidé, kterým

nedůvěřujete a na něž se nelze spolehnout.“

Princezna sebou při těchto slovech trhla.

„Ach…ano, ano,“ přisvědčila.

„Promiňte mi, Výsosti, máte-li dojem, že jsem příliš

smělý, ale mým jediným a nejvroucnějším přáním je,

abych vám mohl co nejoddaněji sloužit. Směl bych znát

jména těch, jimž nedůvěřujete?“

Princezna se zamyslela.

„Asi by to ode mě nebylo fér,“ řekla po chvilce.

„Nerada bych někomu ublížila.“

„Patrně nemáte dosud přímé důkazy o jejich

neloajálnosti?“

„Ne.“

„A podezření?“

„To ano.“

„Týká se to generála Rolanda?“

Princezna sebou prudce škubla a dech se v ní zatajil.

Z obličeje jí vyprchala všechna barva a vypadala velmi

sklesle.

„Psst!“ zašeptala a varovně zdvihla prst. „Mluvit o

takových věcech je velmi nebezpečné. V Mosyru mají i

stěny uši.“

„Myslím, Výsosti, že i řeč o zcela jiných věcech je

tu spojena s rizikem, ale toho se člověk nesmí bát, má-li

se Mosyr dostat z nynějších nesnází. Mnohem

nebezpečnější by bylo mlčet,“ řekl Biggles a sklopil oči,

protože zpozoroval na princeznině tváři cosi, co

nasvědčovalo tomu, že je stále ještě dívkou. „Výsosti, vy

jste za mnou přišla, abyste se mi svěřila,“ ztišil hlas.

„Řekněte mi, prosím, čeho se bojíte? Přiletěl jsem se

svými přáteli do vaší země, abychom vám pomohli, a

uděláme pro to vše, co bude v našich silách. Musíte nám

důvěřovat, nebo veškerá naše snaha vyjde naprázdno.“

„Ano. Vám důvěřuji,“ odpověděla princezna prostě.

„Ráda bych věděla, jak jste přišel na to, že nedůvěřuji

vrchnímu veliteli?“

„Záleží na tom tolik, Výsosti? Uznávám, že je to

důležitá otázka. Pakliže by se ukázalo, že podezření vůči

vrchnímu veliteli bylo odůvodněné, nejspíš by to

znamenalo konec Mosyru. Vy byste přitom ztratila trůn,

váš národ vlast a domov, my své životy. Teď ale není

vhodná chvíle na pochybnosti a nerozhodnost. Lidé,

kterým můžete důvěřovat, musí pracovat v naprostém

souladu. Přišla jste sem asi proto, že máte strach z

generála, vždyť byste nás jinak mohla přijmout oficiálně

v paláci.“

Princezna zrozpačitěla. Bylo na ní vidět, že je

překvapena přímostí Bigglesova jednání. Snad to bylo

jeho chování, nebo její vlastní přímost, co ji přimělo

svěřit se se svými problémy.

„Nebudu už déle skrývat své podezření,“ řekla tiše.

„Víte jistě od hraběte Saurina, že generál Nerold byl

mým přítelem a rádcem. Jmenovala jsem ho vrchním

velitelem, ač Roland očekával, že se vrchním velitelem

stane on. Záhy po mém rozhodnutí odešel od dvora a

potom odcestoval za hranice.“

„Kam odjel?“

„To bohužel nevím. Když se vrátil, shromáždil

kolem sebe své přívržence, jak se v takových případech

stává. Dokud byl Nerold naživu, cítila jsem se v bezpečí.

Nyní, když je mrtvý, octla jsem se bez pomoci a

opuštěná. Roland se vrchním velitelem jmenoval sám.“

„Promiňte – řekla jste skutečně, že se vrchním

velitelem jmenoval sám?“

„Ano, přesně tak jsem to řekla. Dosáhl toho

pravděpodobně tak, že těm, kteří nebyli jeho přívrženci a

měli rozhodnout svými hlasy o volbě vrchního velitele,

nasliboval povýšení a významná místa.“

„A vy jste do toho nemohla zasáhnout?“

„Moje moc je omezena ústavou. Měla jsem jednu

možnost: obrátit se k národu, ale tím by došlo k rozdělení

země na dva tábory. Takové rozhodnutí by v době, kdy je

zapotřebí, aby národ byl jednotný, bylo zhoubné.“

„Generál Roland je odpovědný za obranu země?“

„Ano.“

„A co by se stalo, kdyby nepřítel obsadil Mosyr?“

„Byla bych zbavena trůnu.“

„A vaším nástupcem by se stal generál Roland, nad

nímž by váš nepřítel držel ochrannou ruku? Je to tak?“

Princezna hluboce povzdechla.

„Znám jedno přísloví, které praví: šídlo v pytli

neutajíš,“ pokračoval s neotřesitelným klidem Biggles.

„Roland získal na smrti Neroldově již tím, že se po něm

stal vrchním velitelem. Je ctižádostivý?“

„Velmi. Proto jsem také raději potvrdila jeho

jmenování vrchním velitelem. Podepsala jsem, ale

nedůvěřuji mu.“

„Zdá se tedy, že se blíží rozhodný okamžik, aby

mohl uplatnit svoje ambice.“

„Ano,“ vydechla princezna.

„Proto se ho tedy bojíte a proto jste přišla až sem,

abyste se přesvědčila, jestli jsme vašimi přáteli, nebo

jeho přívrženci?“

„Ano.“

Biggles vstal.

„Děkuji vám, Výsosti. Mám sice obavy, že jsem byl

příliš dotěrný a neodbytný, ale to, co jste mi řekla, jen

potvrdilo mé obavy. Lze důvěřovat Ludvíku Saurinovi?“

„Ano, ano! Tomu důvěřuji tak jako sobě,“

odpověděla princezna vzrušeně.

„Byl k nám přidělen na váš přímý rozkaz?“

„Ano, byl. S jeho strýcem jsem ve stálém styku.“

„Ještě jednou vám děkuji, Výsosti. Po vašem

vysvětlení je situace jasná. Jediná věc, která mění naši

situaci, je možnost rozdělení země na dva tábory. Ale

budeme-li pracovat společně, nedojde k tomu, po čem

Roland touží. Nu, uvidíme!“

Princezna se zvedla ze židle.

„Musím už jít,“ řekla nyní již docela klidným

hlasem. „Nechtěla jsem vám to všechno vypravovat.

Mým úmyslem bylo vás varovat a poděkovat vám za to

dnešní ráno. Slyšela jsem o vašem statečném souboji s

protivníkovými letadly.“

„To byla maličkost, Výsosti. Nečekají-li nás žádné

větší potíže, budeme tu mít celkem klidný život.“

„Hej! Vstávej a otevři!“ ozval se za dveřmi vlídný

hlas Algyho. „Co tam děláš, člověče? Vždyť už je skoro

čas k večeři.“

Biggles přiskočil ke dveřím, odemkl je, vtáhl

Algyho a Gingera rychle dovnitř a zase zamkl. Oba

kamarádi strnuli, když uviděli princeznu.

„Dovolíte, Výsosti,“ promluvil Biggles dřív, než

mohli vůbec otevřít ústa, „abych vám představil své

kamarády Laceye a Gingera?“

Potom se podíval na Algyho a pokračoval

slavnostním hlasem: „Její Výsost, mosyrská princezna

Mariana.“

Algy a Ginger, kteří se dosud neprobrali z

překvapení, se postavili do pozoru. Zatímco stáli rovně

jako svíčky, bylo na chodbě slyšet tichý hlas.

Nebylo žádných pochybností o tom, komu hlas patří.

Byl to generál Roland.

KAPITOLA SEDMÁ

NA TENKÉM LEDĚ

V příštím okamžiku se Biggles obával, že princezna

snad omdlí. Dívka se však vzepětím všech sil

vzpamatovala dřív, než k ní přiskočil.

„Nebojte se!“ zašeptal a silnějším hlasem potom

rozkázal: „Ticho – nemluvit! Ani slovo!“

Na chodbě se ozvaly těžké kroky a vzápětí zaduněly

dveře, jako by do nich někdo udeřil jílcem meče.

„Pane Bigglesworthe, chce s vámi mluvit generál

Roland!“ ozval se z chodby neznámý hlas.

„Vyřiďte panu generálovi mé uctivé poručení a

oznamte mu, že nejsem připravený přijímat návštěvy,“

odpověděl břitce Biggles. „Ať laskavě sejde dolů a počká

v jídelně! Za několik minut přijdu za ním.“

Na chodbě bylo slyšet rozhovor a potom se ozval

sám generál.

„To, o čem chci s vámi hovořit, nemohu říkat na

veřejnosti,“ řekl rozmrzele. „Pusťte mne dovnitř.“

„Posečkejte laskavě ve vedlejším pokoji, než se

obléknu,“ požádal ho zdvořile Biggles. „Pošlu za vámi

poručíka Laceye, aby se vám zatím věnoval.“

Při těch slovech pokynul princezně a její

průvodkyni, aby se skryly do kouta pokoje tak, aby

nemohly být spatřeny, až otevře dveře.

„Jdi a mluv tam s ním, dokud nepřijdu!“ zašeptal

Algymu.

Algy přistoupil zvolna ke dveřím, otevřel je a rychle

za sebou zavřel. Biggles okamžitě zamkl. Potom k nim

přiložil ucho a čekal, dokud hlasy na chodbě nedozněly.

Když vrzly ve vedlejší místnosti dveře, vyhlédl ostražitě

ven a potom dal princezně znamení.

„Pojďte, Výsosti! Vzduch je čistý.“

„Děkuji vám,“ řekla princezna a podala mu ruku.

„Ještě bych potřeboval vědět, kde vás najdu… pro

nenadálý případ,“ požádal ji Biggles.

„To vám řekne Ludvík Saurin,“ odpověděla tiše a

odcházela, následována stařenou.

Biggles odvedl obě ženy na konec chodby, chvíli

počkal a zamířil k Algyho pokoji.

„Už se to začíná hýbat,“ prohodil Ginger, jdoucí za

ním.

„Hýbe se to až moc rychle,“ zavrčel popuzeně

Biggles. „Doufal jsem, že se tu nejdřív porozhlédnu, než

se to rozkývá. Ačkoli…“

Otevřel dveře a vešel do Algyho pokoje.

„Dobrý večer, pane!“ pozdravil generála, jenž stál

obrácen zády ke kamnům se dvěma pobočníky, z nichž

jeden měl zažloutlou tvář a druhý světle šedé oči a úzké

rty.

„Promiňte laskavě, že jste musel čekat, ale

nepředpokládal jsem, že mě dnes večer poctíte svou

návštěvou,“ uklonil se Biggles. „Zůstaneme zde, nebo

zajdeme raději do mého pokoje?“

„Půjdeme do vašeho pokoje,“ rozhodl rychle

generál, a nečekaje na výzvu, ihned vykročil. Biggles

chtěl být první u dveří, ale nepodařilo se mu to. Generál

ho předešel, takže náš hrdina vstupoval do svého pokoje

až za ním.

Když generál vešel do místnosti, zastavil se a nasál

vzduch. Potom se tázavě podíval na Bigglese.

„Zdá se mi, že cítím nějaký parfém,“ řekl tázavě,

dávaje důraz na každé slovo.

„Asi cítíte přísady, které si dávám do koupele,“

odpověděl pohotově Biggles. „Jsou poněkud aromatické,

přivezl jsem si je z Paříže.“

„Hm. Máte asi rád všechno, co vydává vůni? Nebo

se pletu? Například také květiny.“

Biggles se poněkud zachvěl, když sledoval, kam

míří generálův pohled a zahlédl koš s květinami, stojící

na témže místě, na něž jej Anna postavila, ale ve tváři se

mu nepohnul ani sval.

..Zdá se mi, že cítím nějaký parfém.”

„Ano, ty květiny jsou velmi krásné,“ přikývl

dobromyslně. „Koupil jsem je od jedné stařeny a

nepochybuji, že mi přinesou štěstí. Jsem tu v cizině a o

nás letcích je obecně známo, že jsme pověrčiví. Já trpím

na květiny, generále.“

„Tak vy věříte nějaké stařeně, že vám květiny

přinesou štěstí?“

„Ano.“

„Netušil jsem, že rozumíte našemu jazyku,“ přejel

ho sžíravým pohledem generál.

„Vaši řeč neznám, ale ta stařena mluvila arabsky a

tento jazyk jsem kdysi studoval.“

„Ach tak, rozumím.“

„Posaďte se laskavě, prosím!“

„Zamkněte dveře, Mentove!“ poručil generál a

důstojník s nažloutlou kůží v obličeji hbitě poslechl.

„Všichni si sedněte!“

Biggles usedl na židli, z níž před chvílí vstala

princezna Mariana, Algy a Ginger si sedli vedle něho.

„To, co vám chci říci, je důvěrné,“ upozornil

generál.

„Prosím,“ zahučel temně Biggles.

„Musím být stručný, protože mám ještě plno jiné

práce. Proto také nebudu, jak se říká, dělat žádné

okolky.“

„Tím alespoň ušetříme čas.“

„Především vám chci sdělit, že vaše přítomnost ve

mně vyvolává velké obavy.“

„Z jakého důvodu?“ Je to všechno velmi

nebezpečné.“

„Jsme na nebezpečí zvyklí.“

„Asi mi nerozumíte. Nerad bych měl nějaké

nepříjemnosti s vašimi úřady. Dozví-li se vaše vláda o

tom, že jste tady, mohlo by to mít pro Mosyr velmi vážné

důsledky.“

„Podle mého, by byly důsledky pro Mosyr ještě

mnohem vážnější, kdybychom zde nebyli,“ odsekl

Biggles s neochvějným klidem.

„Dejme tomu, že by se vám zde něco stalo. Co

bychom řekli vašim úřadům?“

„A proč byste jim něco měli říkat?“

„Jistě by žádaly nějaké vysvětlení.“

„Vysvětlení je připraveno. Než jsme sem odletěli,

uložil jsem ve své bance listinu, kterou její ředitel, kdyby

se s námi něco stalo, zašle úřadům. V ní je všechno

podrobně vysvětleno tak, že na Mosyr nepadne ani stín

podezření.“

„Hm, hm,“ vrčel zmateně generál a uvažoval o

dalším. „Tedy dobře. Chcete-li zůstat, prosím, ale

podléhat budete mně a mým rozkazům.“

„Mýlíte se, veliteli. Jste asi špatně informován.“

„Cože?“

„Už tomu tak asi bude. Ve smlouvě, kterou jsem

podepsal s hrabětem Saurinem, jsem jmenován velitelem

letectva, které je zcela samostatné.“

„To je nesmysl, naprostý nesmysl!“

„Jmenovací dekret podepsala princezna Mariana.

Chcete snad říci, že provedla nesmysl?“

Generál se rozčilením kousl do spodního rtu a potom

se velmi vlídně a kamarádsky usmál. To však Bigglese

nijak nezmátlo.

„Budete-li o věci důkladně uvažovat, určitě

dospějete k názonu, že pro nás oba bude nejlepší, bude-li

naše spolupráce co nejtěsnější,“ řekl generál podbízivě.

Biggles nechtěl, aby hned napoprvé došlo k

definitivní roztržce mezi ním a generálem, protože na

zahájení otevřeného nepřátelství bylo ještě brzy. Proto

raději zabrzdil.

„V tom máte úplnou pravdu,“ přitakal. „Bylo by

mnohem rozumnější a jistě i účinnější, kdybychom naše

činnosti koordinovali.“

„Budete tedy plnit rozkazy, které vám dám?“

„Ne, generále. To by nebylo moudré. Nejste letec, a

proto nemůžete – promiňte mi, jestli se mýlím – rozumět

letecké taktice boje. Tam vše záleží na rychlosti.

Kdybychom měli čekat na vaše rozkazy, ztratili bychom

mnoho vzácných příležitostí. Zítra ráno, až se rozední,

odletí všechny tři stroje k nejsevernějšímu výběžku jižní

hranice knížectví a provedou pozorování podél hranic.

Budeme se samozřejmě přísně držet jen nad mosyrským

územím.“

„Výborně, to je dobrý plán. A co potom?“

„To v této chvíli nemohu ještě s určitostí říci.

Musíme vyčkat na výsledky našeho pozorování. Není

vyloučeno, že si dám do pořádku svůj fotoaparát a

vyfotografuji některé z blízkých nepřátelských pozic.

Souhlasíte s tím?“

„Ano,“ přikývl trochu mrzutě generál. Biggles se

zvedl.

„Jsme tedy domluveni,“ dodal. „Jsem opravdu rád,

že budeme spolupracovat. Prokázal jste mi velkou

laskavost, že jste nás přišel navštívit.“

Generál se také začal zvedat.

„Musíme spolu také někdy poobědvat,“ řekl s

nevalným nadšením.

„Jsem vám k službám. Snad bychom spolu mohli

povečeřet už dnes?“

„Bohužel, dnes to není možné. Mám ještě nějakou

práci.“ Biggles doprovodil generála až ke dveřím.

„Kdybyste něco potřeboval, prosím, račte mi vzkázat.

Jsem vám kdykoli k službám,“ uklonil se.

„Vzkázal bych vám,“ zavrčel generál a dodal:

„Dobrou noc!“

„Dobrou noc, pane!“

Biggles čekal u dveří, dokud nedozněly poslední

kroky obou pobočníků. Pak vyhlédl opatrně do chodby,

zavřel dveře a zamkl.

„Kdybych byl na tvém místě, neřekl bych tomu

prohnanému lotrovi, co budeme dělat zítra ráno,“

zamumlal Algy zasmušile. Biggles na něj upřel oči. „O

čem to mluvíš?“

„Říkal jsi přece, že zítra poletíme k nejjižnějšímu

výběžku hrani…“

Biggles ho pohybem ruky umlčel.

„Ano, to jsem opravdu řekl, ty ušatý osle,“ potvrdil

Algyho slova. „Ale snad si nemyslíš, že tam poletíme?“

„A kam tedy poletíme?“

„Poletíme tam, kde sestřelíme, jak doufám,

nepřátelské dvojmístné letadlo, a to bude úplně jinde.“

„A kde?“

„Přímo nad letištěm. Když jsem si teď s

dvojctihodným generálem promluvil, myslím si, že

nepřítel se bude domnívat, že jsme na výzvědném letu a

pošle sem svoje letadlo s příkazem, aby obhlédlo letiště,

které dal Roland udělat tak, aby bylo co nejnápadnější.“

Algy otevřel ústa dokořán.

„Aha. Už začínám chápat, odkud vane vítr.“

„Nezestárneš příliš do té doby, než se přesvědčíš, o

co mi jde. A teď už pojďme! Dnes večer na nás čeká ještě

mnoho práce.“

„Co chceš dělat?“

„Nejdřív se chci najíst, a potom, než půjdu spát, si

ještě promluvím se Smythem a Carterem. Musíme se

podívat na letadla a zjistit, jestli jsou připravena na ráno.

Doufám, že zítra Gingerovi ukážeme, jak se sestřeluje

dvoumístný letoun. A teď už konečně pojďme!“

KAPITOLA OSMÁ

PRVNÍ KREV

Letci rychle povečeřeli a vydali se na cestu k letišti,

vzdálenému od okraje města necelý kilometr. Ačkoli

bylo téměř devět hodin, měli teď v úmyslu navštívit

Smytha, jak se při večeři dohodli.

„Měli jsme říci Josefovi, aby nás vzbudil v pět

hodin,“ uvažoval nahlas Biggles cestou. „Jenže mne

vůbec nenapadlo, že bychom mohli spát tak dlouho.

Smyth se asi diví, co jsme celou tu dobu dělali.“

„Myslíš, že zatím stihl přenést všechny ty věci do

lesa?“ zeptal se Algy.

„Sotva, záleží však na tom, kolik lidí mu Ludvík

poslal. Jestliže už stačili prosekat cestu v lese, pak to

ostatní nepotrvá dlouho, zvlášť když se práce provádí

jenom provizorně a narychlo. Smyth je schopný člověk,

ale přesto bude nejlepší, když se nejdříve podíváme k

hangáru, jestli tam ještě netrčí.“

„Myslím, že bychom si mohli nadejít,“ navrhl

Ginger, ukazuje na otvor v plotu, protože cesta, po níž by

museli jít, obcházela celé letiště.

„Ano, to je výborný nápad. Ušetříme si pěkný kus

cesty,“ pochvaloval si Biggles, když prolézal dírou, a pak

se všichni vydali k hangáru, jehož obrysy se zřetelně

rýsovaly proti obloze.

Nikdo už nepromluvil ani slovo. Kdyby se spolu

bavili nebo dělali jiný hluk, sotva by došlo k události,

která měla vliv na jejich úmysly a plány.

Došli téměř až k hangáru, který i ve tmě byl zřetelně

vidět, když se na trávníku oddělujícím hangár od cesty

objevila postava, podobná vlastně jen stínu. Vypadala tak

záhadně, že se Biggles okamžitě zastavil a zadržel také

oba své přátele.

Nepadlo při tom ani slovo. Drželi se stále opatrně ve

tmě, postupovali zvolna kupředu, dávajíce dobrý pozor,

aby nezpůsobili hluk. Po chvíli, když ušli asi deset metrů,

se Biggles zastavil a snažil se očima proniknout tmu.

Zaslechl jakýsi zvuk, jako by někde tekla voda. Šum

náhle ustal a letci zahlédli záhadného cizince, skloněného

k zemi nedaleko zdi hangáru. Potom se zvedl a pomalu

couval pryč. Vtom se objevil plamínek, zapálené sirky,

který na chvíli ozářil postavu muže. V matném světle

bylo také vidět na zemi nějaký světlý předmět.

Jistě to byla plechovka s benzínem.

Biggles nyní pochopil a vrhl se kupředu, ale bylo už

pozdě. Neznámý právě hodil sirku na zem a plamen začal

rychle postupovat k hangáru.

Muž teď asi zaslechl zvuky blížících se kroků,

ohlédl se a spatřil tři muže, přibíhající k němu. Zajel

rukou do kapsy a vytáhl ji zase rychle ven.

„Pozor!“ vykřikl Biggles a uskočil. Pistole vyštěkla.

Muž vypálil tři rány, pak se otočil a dal se na útěk

směrem k silnici. Protože však střílel ve spěchu a za tmy,

šly všechny jeho rány mimo.

Když padla první rána, vytáhl Biggles z kapsy

pistoli, ale nevystřelil. Měl na vybranou, buď se vrhnout

hangáru,

kde

byla

uschována

letadla,

nebo

pronásledovat pachatele a nechat hangár hangárem.

Jakmile se plameny přiblížily k hangáru, uviděl, že je

prázdný. Dále už se nerozmýšlel a vyřítil se za mužem,

jenž založil požár. Brzy přiběhl k silnici, kde stálo auto s

rozsvícenými předními světly.

Prchající si již asi uvědomil, že nestihne otevřít

dvířka, nastoupit, spustit motor a ujet před příchodem

Bigglese a jeho kamarádů. Otočil se proto, maje jednu

nohu na stupátku, a vytáhl znovu z kapsy revolver.

Biggles právě prolézal otvorem v plotu a nemohl se skrýt

ani vypálit, avšak Algy pohotově vystřelil. Muž se

zapotácel a dopadl na zem vedle vozu.

Muž se otočil a vytáhl znovu z kapsy revolver…

„No, tys tomu dal!“ vyrazil ze sebe udýchaně

Biggles. „Vždyť jsi ho zabil! Má prostřelenou hlavu.

Ty…,“ ale další slova mu odumřela na rtech, když poznal

obličej mrtvého muže. „To je… to je…,“ pátral ve své

paměti a nemohl dál pokračovat.

„Ano, to je ten chlapík, který se jmenoval Mentov,“

zabručel Algy, navlhčuje si jazykem rty. Biggles sebou

náhle trhl. „Rychle!“ sykl. „Do vozu s ním!“

Ginger spěšně otevřel dvířka vozu, kam vtáhli

mrtvolu. Biggles za mrtvým hodil i jeho pistoli.

„Rychle, rychle!“ vybízel Algyho vzrušeně. „Hleď,

aby automobil byl odtud odklizený dřív, než sem přijdou

první zvědavci. Mohou tu být každou chvíli! Jeď po

silnici tak dlouho, dokud nenajdeš nějaké klidné a

opuštěné místo. Tam vůz nech stát! Potom se co

nejrychleji vrať, ale jdi plotem, aby tě nikdo neviděl!“

Algy usedl za volant a sevřel jej chvějící se rukou.

Auto vystřelilo jako šíp kupředu.

Biggles se podíval na Gingera a potřásl hlavou.

„Teď jsme v pěkné kaši!“ povzdechl si. „Přijde-li

Roland na to, že jsme Mentova zabili, dá nás zaručeně

popravit.“

„A vy si myslíte, že nás bude podezírat?“

„Možné to je, ale podezření není ještě žádný důkaz.

Jistě budeme muset vypovídat. Budeme tvrdit, že o té

věci vůbec nic nevíme. Nenávidím sice lež, ale má-li

člověk co dělat s lháři, nemůže mluvit pravdu. Za války

to není možné, jak se zdá! Výborně! Tamhle už přichází

Smyth!“

Prolezli otvorem v plotu vstříc Smythovi a

Carterovi, kteří k nim běželi.

„Rychle, Smythe, rychle!“ volal netrpělivě Biggles.

„Odklidili jste z hangáru všechno?“

„Všechno, pane. Je to složeno pod stromy a přikryto

plachtou.“

Biggles si ulehčeně vydechl.

„Znamenitě! To jsem moc rád.“

„Co se tady stalo, pane?“ chtěl vědět Smyth.

„Když jsme přiběhli k hangáru, začínal právě hořet,“

vysvětloval Biggles. „Šli jsme za vámi. Poslyšte, Smythe,

z toho bude pěkný poprask a na nás nesmí padnout ani

stín podezření.“

„Samozřejmě, pane.“

„Dobře. Proto musíte v případě potřeby potvrdit, že

jsme poslední půlhodinu strávili s vámi u letadel. Byli

jsme tam všichni a náhle jsme spatřili, že hangár hoří.

Všichni jsme se k němu okamžitě rozběhli. Je vám to

jasné?“

„Tak jasné jako slunce.“

„Rozuměl jste mi také, Cartere?“

„Samozřejmě, pane.“

„Tak to by bylo v pořádku. A pamatujte si, že od

této verze se nesmíte uchýlit ani o krůček! Jsou letadla

zabezpečena?“

„Letadla jsou v naprostém pořádku. V kostře

jednoho Lance byly dvě dírky, ale ty už jsou opravené.“

„Naplnili jste nádrže? Chtěli bychom odletět ráno

před úsvitem.“

„Všechno je připraveno, pane!“

„Chlapík, Smythe! Opravdu nevím, co bych si bez

vás počal. A máte u sebe revolvery?“

„Ano. pane.“

„Vraťte se tedy k letadlům a hlídejte je! Nedovolte

nikomu, aby se pod jakoukoli záminkou přiblížil! Proč,

to vám povím, jakmile se k tomu naskytne vhodná

příležitost. Teď vám mohu jen říci, že je tu kolem plno

lidí, kteří by chtěli letadla zničit nebo alespoň poškodit.

Pochybujete-li o tom, podívejte se na hangár! Ten požár

měl vlastně zničit letadla. Ta cháska se dlouho

nerozmýšlí a nenechá nevyužitu jedinou minutu. Proto si

myslím, Smythe, že bude lepší, když tu ještě počkáte.

Vy, Cartere, se teď vraťte k letadlům. Podívejte, kdo to

sem jede? Ostatně, ať je to kdokoli, nenajde tu nic než

popel.“

Po silnici se řítilo auto. Brzdy zaskřípaly. Z

otevřených dvířek vyskočil štíhlý muž. V odlesku

dohořívajícho ohně všichni poznali Ludvíka Saurina.

„Co se stalo?“ zvolal udiveně.

„Hangár shořel,“ odpověděl stručně Biggles.

„A letadla…?“

„Jsou v bezpečí.“

„Znamená to, že nebyla v době požáru uvnitř?“

„Byla přemístěna již odpoledne. Mně se ten hangár

stejně nelíbil – byl příliš nápadný.“

„Vy jste ho dal zapálit?“

„Kdepak! My jsme ho nezapálili! Šli jsme se jenom

přesvědčit, že letadla jsou připravena, a přitom jsme

spatřili plameny.“

„Spadl mi kámen ze srdce. Ještě že se letadlům nic

nestalo,“ vydechl s úlevou Ludvík. „Byl jsem právě v

paláci a hovořil s Její Výsostí, když jsme zahlédli oknem

tu záři. Okamžitě jsem sedl do vozu, abych se podíval, co

se stalo.“

„Vraťte se zase zpět a oznamte Její Výsosti, že je

všechno v nejlepším pořádku! Mám-li být upřímný, jsem

vlastně rád, že je hangár pryč. Hlavní je, že se letadlům

nic nestalo.“

„Co budete dělat teď?“

„Chci jít brzy spát, ale ještě bych s vámi chtěl

mluvit. Tady ovšem ne.“

„O tom, co se stalo v posledních hodinách?“ zeptal

se potichu Ludvík a pohlédl Bigglesovi do očí. „O té

návštěvě jsem už informován.“

„Řekla vám to tedy?“

„Ano.“

„Dobře. Myslím, že si začínáme rozumět. Musíme

spolupracovat, Ludvíku. Nemohl byste mne dnes v noci

ještě navštívit?“

„V kolik hodin?“

„V jedenáct.“

„Přijdu do hotelu.“

„Snažte se, aby vás nikdo nezahlédl! Musíme být

obezřetní, rozumíte?“

„Rozumím,“ rozhlédl se Ludvík. „A kde je pan

Lacey?“

„Má ještě nějakou práci. Nechtěli jsme nechat

letadla bez dozoru,“ odpověděl Biggles, obraceje se k

Smythovi. „A vy se také už vraťte a pomozte panu

Laceyovi!“

Na silnici se zatím shromáždil hlouček zvědavců, ale

jen na chvíli. Ozvalo se několik vzrušených vět, když lidé

viděli, co se stalo. Ale když plameny postupně uhasínaly,

začal se hlouček rozcházet.

Právě když Ludvík odcházel ke svému vozu, objevil

se Algy, celý udýchaný.

„Tak už tady máte svého přítele,“ řekl Saurin.

„Půjdu tedy. Nuže – v jedenáct!“ Biggles přikývl.

„Nechcete zavézt do města?“

„Ne, děkuji. Nebylo by moc rozumné, abychom byli

viděni příliš často spolu.“

„Máte pravdu. Uvidíme se později.“

Jakmile byl Ludvík tak daleko, že nemohl nic slyšet,

otočil se Biggles rychle k Algymu.

„Kam jsi odvezl ten vůz?“ zeptal se polohlasně.

„Asi míli odtud, jak jsi navrhoval. Projel jsem

prudkou zatáčkou, vjel jsem na rovinku a tam jsem

nechal vůz stát.“

„Výborně! Doufám, žes v něm nezapomněl nic, co

by mohlo být použito jako důkaz proti tobě?“

„Nemusíš mít žádné obavy! Abych nezanechal na

volantu otisky prstů, ovinul jsem ho kapesníkem.“

„Ty myslíš na všechno,“ pochválil ho Biggles.

„A co podnikneme teď?“

„Zůstávat zde déle by nemělo žádný smysl. Je po

ohni, Smyth a Carter jsou na stráži. Můžeme klidně jít

domů.“

Když letci došli na silnici, která byla zcela opuštěná,

přejelo kolem nich směrem k městu velké auto. Ustoupili

na stranu a když zmizelo, chytil Biggles Algyho za ruku.

„Viděl jsi, kdo seděl uvnitř?“

„Roland,“ odpověděl. „Hrome, ten se ale tvářil.“

„Jako čert,“ přikývl Biggles. „To však není nic proti

tomu, jak se bude tvářit, až se dozví, co se stalo s jeho

přítelem.“

Po čtvrt hodině ostré chůze došli k hotelu. Ve

vestibulu se setkali s Josefem, který vypadal velmi

rozčileně.

„Být se stát vražda!“ hlásil přeskakujícím hlasem.

„Tak? A kdo byl zavražděn?“ divil se Biggles.

„Plukovník Mentov.“

V autě seděl generál Roland.

„Opravdu? A kde se to stalo?“

„Přímo u generálova domu.“

Biggles sice už odcházel, ale ještě se zastavil a otočil

se. „Kde že se to stalo?“

„V zatáčka hned u zahrada generála Rolanda.

Plukovník Mentov – mít rána v hlavě – zlá rána, hlava

pryč!“

„A kde má generál Roland dům?“

„Tam pod silnice – hned za ten nová letiště.“

Biggles potřásl zasmušile hlavou. „Chudák!“ řekl

lítostivě.

Jakmile se však octl za zamčenými dveřmi svého

pokoje, klesl na židli a pohlédl zamyšleně na Algyho.

„Člověče! Ty máš k dispozici celý Mosyr a zavezeš

to proklaté auto právě k Rolandově zahradě!“ zavrčel a

sarkasticky se ušklíbl.

„A jak jsem mohl vědět, ke všem čertům, že právě

tam má dům?“ bránil se Algy.

„Ovšem, ovšem. Tos samozřejmě nemohl vědět,“

přikývl Biggles a potom se usmál. „Možná to bylo to

nejšťastnější řešení,“ mínil optimisticky. „Alespoň bude

mít ten dareba o čem přemýšlet. Zazvoň, prosím tě, na

Josefa! Mám chuť na něco teplého. Zdá se mi, že na

první den jsme tu měli dost práce.“

KAPITOLA DEVÁTÁ

BIGGLESOVY STRATEGICKÉ NÁVRHY

Ludvík přišel přesně v jedenáct hodin. Přišel

neohlášený. Zaťukal lehce na dveře, které se ihned

otevřely, a vklouzl dovnitř s kloboukem naraženým

hluboko do čela a s límcem kabátu vyhrnutým tak, že ho

nikdo nemohl poznat.

„Pojdte, Ludvíku, pojďte!“ vítal ho Biggles. „Algy,

zamkni dveře!“

Ludvík vešel do pokoje.

„Začíná být zima, jak vidím,“ usmál se Biggles,

pomáhaje návštěvě z kabátu.

„Počasí už je chladnější, ale leckde začíná být

horko,“ poznamenal Ludvík.

Biggles se zasmál. Bylo patrné, že Saurin má smysl

pro humor.

„Už jste slyšel tu novinu, že Mentov byl

zavražděn?“ vyhrkl jedním dechem Ludvík.

„Ano. Už jsme o tom slyšeli.“

„Začíná to pěkně. Roland zuří jako šílenec.“

„A záleží nám na tom?“ zeptal se Biggles jemně.

Ludvík si právě sedal a vrhl na něho udivený pohled.

„To nevím,“ řekl zvolna. „Roland je nebezpečný

člověk.“

„Přijde-li na to, jsme vlastně všichni nebezpeční

lidé.“

„Snad máte pravdu, ale Rolanda se bojím.“

„Ale, ale, Ludvíku! To je opravdu smutné doznání.

Za nynějších okolností a situace se nesmíme bát ani jeho,

ani nikoho jiného.“

„Neznáte Rolanda tak dobře jako já,“ odpověděl

Ludvík trpce.

Bigglesovo dosavadní chování se rázem změnilo.

Narovnal se a zachmuřil.

„Poslyšte, Ludvíku,“ řekl vážně, „ten strach ze

všeho, v čem má prsty Roland, musí přestat! Situace je

vážná – a to, co jste před chvílí říkal, mě vůbec

nepřekvapuje. Odpovídám prohlášením, že tohle všechno

musí přestat. Máme-li mít alespoň nějaké vyhlídky na

úspěch, musíme jednat – a v případě potřeby i

bezohledně. Nesmíme brát naprosto žádné ohledy na to,

že se někoho dotkneme. Nepřijeli jsme sem pro zábavu.

Když vidím, že nepřítel rozbil svůj stan přímo v Gomalu,

myslím si, že jeho lidé jsou schopni zmařit všechno to, co

bychom chtěli vykonat jako letci ve vzduchu. Nechci tu

zbytečně ztrácet čas, protože život je krátký.“

„A vy si myslíte, že já tohle všechno nevím?“

odpověděl Ludvík rozpačitě. „Máte nějaký návrh?

Můžeme něco podniknout?“

„Je celá řada věcí, které musíme provést okamžitě.

V opačném případě můžeme hned začít balit kufry a

vrátit se hezky zase domů.“

„A co by to mělo být?“

„Nejprve je nutné zajistit klid a pořádek v Mosyru,

teprve potom můžeme něco podnikat i někde jinde.“

„Jak to myslíte?“

„Přesně tak, jak jsem to řekl. Musíme všechno

zařídit tak, aby naše akce, které budeme provádět ve

vzduchu, byly správně posuzovány nejen obyvatelstvem

Mosyru, nýbrž i jinými lidmi, kteří je budou pozorovat.

Toho nedosáhneme polovičatostí.“

„To velmi dobře vím. Zbývá otázka, co udělat

nedříve?“

„Nejdříve musíme odstranit z cesty Rolanda.“

Ludvík strnul.

„Zešílel jste snad?“ vyjekl.

„Ať jsem zešílel nebo ne, je to první věc, kterou

musíme provést. Ten člověk je nebezpečnější než celá

nepřátelská

armáda.

Mimochodem,

má

hodně

přívrženců?“

„Stojí za ním mnoho důstojníků, ale ostatní lidé ho

nenávidí.“

„Dobře. A kdo jsou ti důstojníci, kteří za ním stojí?“

„Většinou

cizinci,

které

sem

povolal,

aby

reorganizovali armádu. Tak alespoň byl uváděn důvod

jejich přijetí do armády.“

„Tedy žoldáci a ziskuchtivci, že ano? Uvidíme, jak

se budou chovat, až jim ukážeme, která strana chleba je

namazaná máslem. A kdo je nejsilnější Rolandovou

oporou?“

„Fabre.“

„Fabre? Kdo to je?“

„Bankéř. Totiž, abych byl přesný, je prezidentem

mosyrské Národní banky.“ Je to Mosyřan?“

„Není.“

„A jaké je národnosti?“

„To nevím – a pochybuji, že někdo jiný to ví. Sám o

sobě říká, že je kosmopolita, já si myslím, že je

především mezinárodním finančníkem.“

Biggles sevřel rty.

„A jak se proboha dostal na takové místo?“

„Před časem jsme se dostali do nesnází, a tu se

objevil Fabre a pomohl nám z nich.“

„Přitom samozřejmě myslel na vlastní budoucnost.“

„To dnes už také víme. Poznali jsme to brzy, když

převzal naše finance. Před tím jsme to ale vůbec netušili.

Zpočátku jsme byli velmi rádi, že nám pomohl.“

„Kdo jsou ti my?“

„Princezna, můj strýc, já a ještě jeden nebo dva lidé,

kteří smýšleli stejně jako my.“

„Tedy taková jakási panmosyrská strana?“

„Ano, něco takového.“

„Hm. Zdá se, že byste se do té kaše dostali tak jako

tak. A proč váš strýc, jenž je podle všeho princezninou

pravou rukou, odjel do Evropy?“

„Princezna ho tam poslala.“

„A proč?“

„Protože dvakrát se někdo pokusil spáchat na něj

atentát, princezna se bála o jeho život.“ Biggles se

ušklíbl.

„To jsou poměry!“ zavrčel. „Vaši nepřátelé nemají

žádné zábrany. Ale já jsem s vrahy obyčejně hotový

náramně brzy a rychle. Abychom se ještě vrátili k tomu

Fabreovi: koho zaměstnává ve své bance?“

„Jsou to Mosyřané.“

„Sláva nebesům alespoň za to. To by nám mělo

usnadnit odstranění pana Fabrea.“

„Ale to je nesmysl! To je nemožné!“

„Tohle slovo nenávidím, Ludvíku. Vy se dáte právě

tak jak mnoho jiných lidí snadno od svého úmyslu

odradit. Na světě je jen málo nemožných věcí, které by

člověk nedokázal, když jim věnuje všechny síly, námahu

a práci. Uposlechněte mé rady a já vám předvedu, jestli

je možné či nikoli odstranit váženého pana bankéře. Vy

říkáte, že je nesmysl chtít ho odstranit, já naopak trvám

na tom, že by bylo nesmyslné ponechat ho na jeho místě.

Jestli se ho nezbavíte, on vám tu vaši lodičku jistě

potopí.“

Ludvík náhle vyskočil.

„V tom máte úplnou pravdu!“ vykřikl vášnivě.

„Máte pravdu – a my jsme potřebovali takového člověka,

jako jste vy. Snažíme se už celé měsíce, co nám síly

stačí, ale na ty bezohledné ničemy jsme krátcí. Jistě víte,

jak to chodí. Každý uvažuje a rozmýšlí se, bojí se udělat

chybný krok a doufá, že nakonec se stane nějaký zázrak.“

„Konečně rozumná řeč, Ludvíku,“ přitakal Biggles

uznale. „Paní Štěstěna je příliš vrtkavá a nestálá dáma.

Pokud se vám podaří přesvědčit také princeznu, aby nás

podporovala…“

„Princezna udělá to, co jí doporučím,“ přerušil ho

Ludvík.

Biggles se na něho chvíli zadíval.

„O tom nepochybuji,“ protáhl zvolna každé slovo.

„Tedy odtud fouká vítr?“ Ludvík zrudl.

„Co tím myslíte?“ zeptal se poněkud zaraženě.

Biggles mu položil ruku na rameno.

„Poslyšte, Ludvíku,“ řekl tiše, „jednou z mých

špatných vlastností je přímost a upřímnost. Nerad chodím

kolem horké kaše, jak se říká, a mám vždycky rád

pevnou půdu pod nohama. Vy princeznu milujete, že

ano?“

Ludvík zrudl ještě víc.

„A co by na tom bylo špatného?“

„Těší mne, že jste tak upřímný,“ řekl Biggles

otcovsky. „Jsem opravdu rád, že o tom vím, protože v

tom je záruka, že princezně zachováte věrnost a že se

vrhnete do každého nebezpečí.“

„Za princeznu jsem ochotný kdykoli zemřít,“

prohlásil vážně Ludvík, ale bez teatrálnosti.

„Tak má mluvit muž,“ konstatoval Biggles. „A teď

bychom snad už mohli přejít k vlastní věci. Dám na to

krk, že v tuto chvíli Roland také někde sedí a horečně

uvažuje a láme si hlavu.“

„Myslíte proto, že byl zabit Mentov?“

„Ano.“

„Rád bych věděl, kdo ho zabil.“

„O tom nemusíte dlouho uvažovat, byli jsme to my.“

Ludvík zbledl a brada mu poklesla.

„Bože spravedlivý!“ vydechl. „Vy jste měli nervy a

odvahu zabít ho?“

Biggles zavrtěl hlavou.

„Ba ne, tak to nebylo,“ vysvětloval rychle. „Naopak,

on chtěl zabít nás. Dopadli jsme ho přímo při činu.

Hangár zapálil on, protože se domníval, že letadla jsou

uvnitř. Když jsme ho překvapili, vytáhl pistoli a vypálil

na nás tři rány. Algy po něm v sebeobraně vystřelil, a tak

ho usmrtil. Byl to nepřítel Mosyru a proto budu docela

klidně spát a vy můžete také klidně usnout. Byl bych si

jen přál, aby na jeho místě byl Roland.

Nyní už víte vše. Pověděl jsem vám to proto, že

mezi sebou nesmíme mít žádné tajnosti. Jedním z

možných důsledků zavraždění Mentova bude nejspíš

zvýšená činnost Rolandova. Popožene ho to k

rychlejšímu provádění jeho plánů.“

Biggles si povzdechl a pokračoval:

„Jak už jsem řekl, musíme přistřihnout Rolandovi

křídla. Uznávám, že by bylo nesnadné zbavit se ho tak,

aby to nezpůsobilo nežádoucí rozruch v zemi, takže na

něho budeme muset vymyslet jinou lest. Princezna by

měla vytvořit ministerstvo, do jehož čela by se postavil

váš strýc. Ten by se měl co nejdřív vrátit do Mosyru, v

cizině je ho škoda. Novému ministerstvu by měl podléhat

generál. Tak je to dnes zavedeno v mnoha jiných zemích

a velmi se to osvědčilo. Když se to osvědčilo jinde, může

klidně Mosyr jednat podle cizího příkladu. Bylo by

zbytečné připomínat, že v novém ministerstvu by měli

pracovat pouze lidé, kteří jsou absolutně mimo jakékoli

podezření. Existence takové instituce by měla Rolandovi

alespoň trochu svázat ruce.“

„To by mě nenapadlo,“ žasl Ludvík. „Tím se nám

dostane do rukou moc, aniž tím komukoli zavdáme

příčinu ke stížnostem. Ale co se stane, když generál

prohlásí,

že

příkazy

nového

ministra

nebude

poslouchat?“

„To by bylo hrubé porušení poslušnosti a současně

důvod k nejostřejšímu zakročení proti němu.“

„Ovšem, ovšem. To máte pravdu,“ řekl Ludvík, jenž

se rozčilením a vzrušením až chvěl. „Promluvím o tom s

princeznou a řeknu jí, aby vyzvala strýce k návratu

domů.“

„Výborně! Tím je tedy vyřízený první bod, který nás

přivádí k bodu druhému. Můžeme takřka s jistotou

očekávat, že Roland, až se dozví, co se chystá, zapne

všechny páky a dá se horečně do práce. Nejbližším jeho

krokem bude pravěpodobně snaha o to, aby se nepřítel

dal na pochod směrem na Mosyr. Prostudoval jsem velmi

podrobně mapu, zejména jižní oblast Mosyru, protože to

je jediné místo, kde by nepřítel mohl překročit hranice. A

zjistil jsem, že tam řeka Kismid tvoří přirozenou možnost

obrany.“

„Řeka Kismid je ale na cizím území.“

„To vím, a jen se divím, že netvoří hranici.“

„Před několika lety ještě hranici tvořila, ale potom si

sousedé tuto část území nezákonně přivlastnili.“

„Na tom teď tolik nezáleží. Hlavní je, že chtějí-li se

dostat na mosyrské území, musí řeku přejít. Jak vidím,

vede přes ni pouze jeden most.“

„Ano. Ten most je nový, sousedé ho postavili teprve

před nedávnou dobou.“

„Nepochybuji ani trochu o tom, že most postavili za

jediným účelem.“

„Samozřejmě. Teď už to víme, ale dřív jsme si

představovali, že most otevře novou obchodní cestu mezi

oběma státy.“

„Bývávalo. Nepřítel tedy musí bezpodmínečně

použít ten most. Z čeho je postavený? Ze dřeva, z cihel

nebo z oceli?“

„Z cihel a kamenných kvádrů. Je to dvojitý most. V

prvním patře vede železnice, nad ní je silnice.“

„To je znamenité. Cihly a kamenné kvádry se

snadno zhroutí.“

„Co tím myslíte?“

„Že most vyletí do povětří a zahalí se v mraky

dýmu.“ Ludvík vyvalil užasle oči a ustoupil o krok

dozadu. „Postavení toho mostu stálo téměř pět miliónů.

Takovou ztrátu by soused snad nepřežil!“

„ Ať dělá, co umí! Na to nemůžeme brát zřetel.“

„Budou si stěžovat.“

„Ne, stěžovat si budete vy. Budete nesmírně

překvapeni a pošlete jim oficiální dopis, v němž se

budete ptát, proč ten most zničili a co tím sledují.

Poukážete na to, jak velice to uškodí vzájemným

obchodním stykům.“

„Tomu ale nebudou věřit.“

„Samozřejmě. Nebudou tomu věřit oni a snad nikdo

na celém světě, ale na tom vlastně nezáleží. Tomu se,

milý příteli, říká diplomacie. Mosyr si bude stěžovat a

všechny státy, které nemají vašeho souseda v lásce, se

budou smát. Princezna pak pod záminkou, že země je

pobouřena a vzrušena, bude moci klidně vyslat své

nejvěrnější k hranicím. Za nynější situace by takový

pohyb armády byl pohrůžkou a někdo by si ho mohl

vykládal jako čin agresora. Avšak zničení mostu bude

dobrou záminkou.“

„Žasnu! Přál bych si, abyste byl mosyrským

ministerským předsedou,“ koktal Ludvík.

„Ještě jsem neskončil. Stále nám ještě zbývá Fabre,

ale i ohledně něho bych měl návrh. Až bude most

zničený, mosyrská vláda dokáže svému sousedovi své

přátelské city tím, že jim nabídne pomoc na postavení

nového, ještě lepšího mostu. Současně také prohlásí, že

má v úmyslu postavit na tomto území novou silnici. K

tomu budou ovšem třeba peníze, takže bude nutné zajistit

půjčku řekněme například na deset milionů. Zajdete tedy

k panu Fabreovi a požádáte ho, aby vám tuto částku

půjčil. Odpoví-li vám – a to zcela jistě udělá – že takovou

částku nemá, vyslovíte nad tím své hluboké politování a

řeknete mu, že nemůže-li vám vyhovět on, musíte se

poohlédnout po někom jiném, kdo to udělá. Pak se

obrátíte se žádostí o půjčku do ciziny. Tam vám jistě

někdo peníze půjčí, ale vyšle sem někoho, aby na vás

dohlížel. A pan Fabre, i když zde potom zůstane, bude se

svou chytrostí a matematikou v koncích.“

Ludvík byl vzrušením celý pobledlý.

„A jak chcete zničit ten most?“ zeptal se netrpělivě a

zvědavě zároveň.

Biggles na něj uraženě pohlédl.

„Kdo? Já? To přece obstará nepřítel.“

„A co… a jak…?“

„To už uvidíte,“ odpověděl Biggles naprosto klidně.

„Ale ještě něco: co se stalo s těmi dvěma letadly, které

jsme dnes ráno sestřelili? Dal už o sobě váš soused

vědět?“

„Ne, ale čekám, že z toho ještě něco bude. Piloti

zbývajících letadel jistě podala hlášení a my teď už

můžeme jen čekat, že obdržíme ostrou nótu. Sama nebesa

vědí, co na ni odpovíme.“

„Co se týče této věci, ničeho se neobávejte.

Princezna nemusí vymýšlet žádnou omluvu. Až nóta

přijde, úplně postačí, když se zamračíte a nasupeně

řeknete: Podívejme se! Až nám vysvětlíte, co tu hledala

vaše letadla, zahájíme vyšetřování a zjistíme, kdo to

všechno zavinil. Nad tím se jistě páni zamyslí a potrvá

jim dlouho, než najdou patřičnou výmluvu a vysvětlení,

proč jejich letadla narušují mosyrský vzdušný prostor.

Nezdá se vám, že to je chytrý a obratný tah? Těžko vám

odpoví, že dali příkaz k tomu, aby se letadla zdržovala

nad Mosyrem. Vždyť by tím přiznali, že se dopouští

porušování práva. Nanejvýš by mohli říci, že jejich piloti

zabloudili a ztratili orientaci. V tom případě jim poradíte,

aby si to tedy vyřídili se svými piloty a vás nechali na

pokoji. Možná by bylo vhodné vyslat policejní oddíl k

troskám letadel, aby se zachránily věci, které mají

nějakou cenu a hodnotu.

A ještě něco. Chci, abyste vyslali někoho, komu plně

důvěřujete, například zpravodaje na motocyklu, do

jihovýchodního výběžku země. Bude tam pozorovat

oblohu a pečlivě si zaznamená všechno, co tam uvidí.“

„Tam ale přece nic neuvidí. Tam se letadla nikdy

neobjeví.“

„Objeví se tam podle mého názoru zítra ráno.“

„A podle čeho tak soudíte?“

„Zacvrlikal mi to do ucha ptáček.“

„Jaký ptáček?“

Biggles se usmál.

„Zřejmě vám to budu muset objasnit. Oznámil jsem

Rolandovi, že tam zítra ráno za úsvitu poletíme na

výzvědy. Objeví-li se tam nepřátelské letouny, bude to

důkaz, že generál Roland je ve spojení s nepřítelem,

protože jsme to nikomu jinému kromě něj neřekli. Má to

však ještě jeden účel. Protivníkova letadla nám nebudou

překážet při naší vlastní akci.“

„A co hodláte podniknout?“

„Budu čekat nad městem na dvojmístný letoun,

který, jak doufám, využije naší domnělé nepřítomnosti k

výzvědnému letu.“

„A vy máte v úmyslu sestřelit ho?“

„Nebude-li to nutné, pak ho nesestřelíme. Pokusíme

se jen donutit pilota, aby přistál.“

„A co s ním potom uděláte?“

„Odevzdám ho vám, abyste ho zavřel do cely, kde

může zůstat třeba až do smrti.“

„A co bude s letadlem?“

„To právě potřebuji.“

„K čemu?“

„K svržení bomby na kismidský most. Vyhodí-li do

povětří nepřátelský most jejich letadlo, jak by z toho činu

mohli obviňovat Mosyr, co myslíte?“

Ludvík se zadíval na Bigglese jako ve snu.

„Ano,“ přikývl, jako by mluvil sám se sebou.

„Takového člověka, jako jste vy, jsme tu už dávno

potřebovali.“

Biggles vstal a znovu se usmál.

„Teď už tedy víte, Ludvíku, co chceme podniknout.

Vy teď jděte a zařiďte, co jsem vám řekl! Nikomu ale

neříkejte ani slovo – povědět to můžete jenom princezně!

Strýce vyzvěte, aby se co nejdříve vrátil domů! My už

teď musíme jít spát, protože ráno na nás čeká práce.

Dobrou noc!“

Ludvík opouštěl místnost s novou nadějí v srdci.

KAPITOLA DESÁTÁ

BOJ

Začínalo teprve svítat a na obloze dohasínaly bledé

hvězdy. Od severu vál silný vítr, když letci vycházeli v

pět hodin ráno z hotelu a mířili k letišti. Svetry a

kombinézy si nesly složené pod pažemi. Smyth a Carter

na ně už čekali a Biggles je pochválil za to, jak šikovně a

vtipně postavili přístřeší pro letadla a všechny ostatní

potřeby. Bylo postaveno z hrubých, neotesaných kmenů a

střecha byla pokryta větvemi, takže ze vzduchu ji nikdo

nemohl spatřit. Přístup k této jednoduché stavbě byl po

cestě, která vznikla vykácením stromů potřebných ke

stavbě.

Biggles se rozhlédl kolem sebe a prohlásil, že

odstartuje ihned.

„Chci být ještě za úsvitu ve výši dvaceti tisíc stop

nebo raději ještě výše, takže bude dobré, když si pod

kombinézy navléknete všechny svetry, které máte k

dispozici. Dejte na mě, vím, co říkám. Vy, Smythe, tu

zatím hlídejte!“

„Dobře, pane.“

Nyní se Biggles obrátil na Gingera.

„Ty musíš jednat přesně podle příkazů a instrukcí,“

řekl krátce. „Celý plán znáš. Chceme podle situace

donutit protivníkovo letadlo k přistání, aby se nám

dostalo do rukou nepoškozené. Nebude-li to možné,

sestřelíme ho. Ale ty se do toho nepleť, nebude-li to

nutné! Tím ovšem neříkám, že by ses podniku vůbec

neměl účastnit, protože možná nastanou okolnosti, za

kterých budeš muset aktivně zasáhnout. Hlavní tvou

úlohou bude pozorovat. Sleduj pečlivě, jak si Algy a já

budeme počínat, až zaútočíme! Přitom dávej dobrý pozor

na svou bezpečnost! Možná přiletí jen jedno letadlo,

možná jich bude víc – proto musíš být opatrný. Tak teď

už jsme se vším hotovi a můžeme se vydat na cestu!“

Motory byly spuštěny a Lance se rozjely po

startovací dráze. Obloha právě začínala na východě

šednout, když letadla vedená Bigglesem utvořila formaci

ve tvaru písmene V, zakroužila dvakrát nad letištěm a

zamířila na severozápad. Náhodou jejich trasa vedla nad

domem generála Rolanda. Biggles si alespoň myslel, že

je to jeho dům, protože jeho poloha souhlasila s popisem

Algyho. Když letěli nad domem ve výši necelých tisíc

stop, zahlédl v okně záblesk světla, jako by někdo

odhrnul záclonu.

„Aha, dívá se, kterým směrem letíme,“ zavrčel

Biggles a ušklíbl se.

Potom začal stoupat a stále při tom mířil k

jihozápadnímu výběžku Mosyru, všímaje si pozorně

kraje pod sebou. Teprve když mu výškoměr ukázal

dvanáct tisíc stop, obrátil stroj a začal se vracet.

Obloha bledla a zvolna se barvila do modra. Bylo

sice dosud velmi chladno, ale zdálo se, že bude krásný

den. Z výšky osmnáct tisíc stop vypadal Gomal daleko na

jihozápadě jen jako sbírka miniaturních domečků z

dětské stavebnice. Biggles změnil kurz znovu na západ

tak, aby mu nemohlo ujít nic, co by se ve vzduchu blížilo

od hranic. Při tom stále ještě stoupal. Ve výši dvaceti

tisíc stop stoupat přestal a dál letěl nejnižší možnou

rychlostí tak, aby neztrácel dosaženou výšku.

Chvílemi přiložil k očím dalekohled a dlouho a

pozorně sledoval jihozápad, avšak obloha až po obzor

byla čistá. V dáli byl neustále vidět Gomal.

Uplynulo deset minut, uplynulo dvacet minut, a po

nepříteli dosud ani stopy. Pohlédl přes rameno na

Algyho, který letěl po jeho levici ve vzdálenosti asi

dvaceti yardů. Algy zvedl oči a udělal protáhlý obličej.

Biggles pokrčil rameny a upřel zase oči před sebe.

Srdce se mu prudce rozbušilo, když zahlédl o něco

níž jakýsi pohyb, ale byl to pouze orel, letící kamsi do

neznáma.

Po několika minutách se na modré obloze hluboko

pod nimi objevila temná skvrna. Biggles rychle sáhl pro

dalekohled a podíval se – skvrna nezmizela. Vesele a

radostně změnil směr letu a vydal se přímo proti slunci,

nespouštěje temnou skvrnu ani na chvíli z očí. Skvrna se

zvětšovala a stávala se stále zřetelnější, až se z ní

vyklubalo letadlo. Za minutu už Biggles viděl, že je to

velký, třímotorový letoun. Všiml si také, že letí přímo na

Gomal, k němuž se dostane za dvacet minut, nebo

nejpozději za půl hodiny. Biggles přeťal dráhu

protivníkova letadla, zvolna se obrátil, aby neporušil

formaci, sklonil nos a začal se snášet k cizímu letadlu. Při

tom se zlověstně usmíval.

Nyní byl již tak blízko, že rozeznával všechny

detaily nepřátelského stroje, jehož typ dosud nikdy

neviděl. Nejvíc ho ale překvapovalo bezstarostné chování

nebo snad sebevědomí pozorovatele a střelce v jedné

osobě, jenž měl lokty opřené o hlaveň děla, bradu

složenou v dlaních a díval se na krajinu pod sebou s

nezájmem člověka jedoucího ve vlaku a vyhlížejícího

znuděně ven. Bigglese napadlo, že je asi přesvědčený, že

mosyrská letadla jsou odtud vzdálena mnoho a mnoho

mil, a že je proto tak klidný.

Připravil si kulomety a klouzal blíž a blíž, až se octl

asi třicet stop přímo nad bombardérem, jehož střelec

neměl ještě ani zdání o přítomnosti cizího letadla. Kdyby

chtěl Biggles letadlo sestřelit, mohl to udělat hned a

lehkomyslný střelec by se nikdy nedozvěděl, odkud

přišel smrtící zásah.

Biggles si však vytkl těžší a nesnadnější cíl. Chtěl

získat stroj neporušený a proto zdar nebo nezdar jeho

plánu závisel na vlastnostech cizího pilota. Pokud by

protivník byl statečný a neohrožený muž – a statečnost a

neohroženost bude potřebovat, až uvidí, co se děje a co

na něho čeká – bude jistě bojovat ze všech sil a jeho

letadlo se zřítí a roztříští na kusy. Bude-li však jen

průměrným člověkem s normální dávkou odvahy, brzy

uzná, že nemá jinou možnost než se vzdát – a raději

přistane na nejbližším vhodném místě, aby se zachránil.

Biggles zahájil boj vypálením krátké dávky na

mohutného soupeře a musel se i proti své vůli usmát,

když viděl, jak byl střelec překvapen a konsternován.

Zbledl a díval se asi tři minuty nechápavě a užasle na tři

letadla, vznášející se těsně za ním, potom zdvihl ruce a

zmizel. Bigglese napadlo, že si šel asi promluvit s

pilotem a za chvíli, když spatřil za sklem kabiny dvě

hlavy vedle sebe, se jeho mínění jen potvrdilo. Oba se na

něj dívali, a tak se Biggles vyklonil a ukázal rukou dolů.

Jeho gesto bylo dostatečně výmluvné, ale pilotovi

třímotorového letadla se asi nezamlouvalo, protože se

okamžitě pokusil zahnout doprava. Jakmile však na něj

Biggles vypálil, vrátil se do původního směru.

Letadlo nyní znovu sledovalo původní kurz, tísněno

třemi bojovými letouny. Tak letěly všechny čtyři stroje

několik minut. Pak Biggles zachytil, že se na něho pilot

znovu dívá, a opět mu ukázal rukou dolů. Když však jeho

příkaz ignoroval, došla mu trpělivost, letadlo otočil a

vypálil na bombardér několik ran. Že zasáhl svůj cíl, bylo

patrné z toho, jak pilot přiškrtil motory a začal klouzat

dolů. Muž sedící vedle pilota přikývl, uznávaje tak svou

prohru.

„Však také, chlapče, jednáš docela rozumně,“ bručel

si Biggles pod vousy.

Potom pohlédl k zemi a byl nesmírně překvapený,

neboť takřka na dosah se přiblížili ke Gomalu. Otočil se

na Gingera, kývl na něj, aby zaletěl blíž, a ukázal na

letiště, naznačiv Gingerovi, kam se má vydat.

Protivníkovi v bombardéru pokynul, aby ho následoval.

Nyní byl již pilot poslušný jako beránek. Biggles mu to

neměl nijak za zlé, protože jen pošetilý blázen by

neuposlechl jeho pokynů. Všechno vlastně zavinil

střelec, který prováděl pozorování tak nedbale, že se jeho

letadlo stalo snadnou kořistí.

Ginger přistál první, za ním následoval podle

příkazu nepřátelský bombardér a po něm Biggles s

Algym. Biggles rychle vyskočil a rozběhl se k zajatému

letadlu, z něhož letci právě vystupovali. Oba nepřátelé

zůstali překvapeně stát a zdvihli ruce nad hlavy.

Biggles ukázal na cestu mezi stromy.

„Pochodem v chod!“ zavelel. Zajatci se vydali na

pochod do lesa. Protože měli také padáky, jejich chůze

působila poněkud těžkopádně.

Biggles dosud sám nevěděl, co si se zajatci počne,

když náhle na silnici zarachotil vůz, z něhož vyskočil

Ludvík a běžel k nim.

Letadlo znovu sledovalo původní kurz, tísněno bojovými

letouny…

„Bože, vy jste je dostal?“ volal vzrušeně.

Biggles si položil prst na ústa a pokynul Algymu,

aby zatím dohlédl na zajatce. Teprve potom se otočil k

Ludvíkovi.

„Poslyšte, Ludvíku,“ řekl vážně, „musíte se o ty

chlapíky postarat, ale pořádně! Nesmí se jim podařit za

žádných okolností uprchnout. To bychom se mohli dostat

do úzkých. Můžete to zařídit?“

„Samozřejmě. Provedl jsem už přípravy pro případ,

že byste je skutečně přiveďl.“

„Kde je chcete umístit?“

„Ve zvláštní cele státní věznice.“

„ A můžete to provést, aniž by o tom někdo věděl?“

„Mohu. Ředitel je mým přítelem.“

„Vynasnažte se to zařídit opravdu nenápadně!

Nechci, aby se Roland dozvěděl o tom, že jsou zde.

Určitě by s nimi chtěl mluvit, ale to se nesmí stát.“

„Odvezu je svým autem. A nikdo se o tom nedozví.“

„Myslíte, že o tom nebudou psát v novinách?“

„To přenechte na starosti mně!“ odpověděl Ludvík

už docela jinak než včera večer.

„Dobře – a teď už jděte!“

„Chci s vámi ještě mluvit.“

„Teď nemám kdy.“

„Vyřídil jsem princezně, co jste mi říkal, a strýc se

už vrací domů letadlem. Telefonovali jsme mu.“

„Výborně. O tom si pohovoříme večer.“

„V kolik hodin?“

„V šest.“

„To se mi hodí. Navštívím vás tedy v šest hodin.

Ještě někdo chce s vámi mluvit.“

Biggles pohlédl na Ludvíka ze strany.

„Chápu,“ procedil mezi zuby. „Pokud jde o mne,

chtěl bych s ním mluvit hned, ale víte, co chci provést, a

mimo to nechci, aby snad někdo ty dva chlapíky uviděl.

Tedy v šest hodin!“

100

„Určitě přijdu.“

Biggles počkal, dokud nebyli oba zajatci odvezeni.

Ludvík se posadil za volant a jeho řidič měl cestou hlídat

oba muže.

Potom se Biggles obrátil na Smytha: „Jsou v tom

letadle bomby?“

„Ano, pane.“

„Výborně. Počítal jsem s tím. Nechte tam jen dvě

největší.“

„Váží sto kilo.“

„To stačí. Carter ať prohlédne stroj a podívá se, kam

jsem jej zasáhl. Nebude-li příliš poškozený, nechte

všechno, jak to je!“

„Ano, pane.“

Nyní se Biggles obrátil na Algyho, jenž právě

vystupoval ze dvířek zajatého bombardéru.

„Je uvnitř něco zajímavého?“

„Řekl bych, že je. Pojď a přesvědč se o tom sám!“

Algy ukázal na balík tiskovin, položených na

podlaze. Provaz, kterým byly převázány, ležel vedle nich

přeříznutý.

„Co to je, u všech čertů?“

„Nerozumím tomu sice, protože je to napsané

mosyrsky, ale nejspíš to budou štvavé protimosyrské

letáky. Chtěli je pravděpodobně rozhodit nad městem.“

„Naštěstí jsme jim to překazili. Možná, že jsme tím

zabránili nedozírným škodám. Hoď ten balík do boudy a

přikryj ho něčím! Podíváme se na to, až se vrátíme. Je

tady ještě něco dalšího?“

„Jenom mapa.“

„Na tu se musíme podívat.“

101

Zatímco mechanikové pracovali na opravě stroje,

prohlížel Biggles mapu. Bylo na ní narýsováno několik

čar a na jednom místě byl zakreslen červený kroužek.

„I hrome, copak to asi je?“ zabručel. „Nemýlím-li

se, prozradí nám ta mapa docela zajímavé věci. Večer se

jí budeme věnovat a přijdeme na to, co ty čáry

znamenají.“

Složil mapu a podal ji Smythovi.

„Uložte ji a hlavně ji neztraťte!“ dodal. „Až se

vrátím, nezapomeňte mi ji zase dát!“

„Tamhle přicházejí nějací lidé,“ ohlásil Ginger.

„Musíme zmizet, než sem přijdou,“ prohlásil

Biggles. „Nechci, aby někdo viděl, co se tu děje.

Původně jsem měl v plánu po bombardování mostu

letadlo rozbít, ale zdá se mi, že by ho byla škoda. Třeba

se ještě bude hodit.“

„Vždyť bychom mohli ty značky přemalovat,“

navrhl Ginger.

„Nebo bych jej celý přetřel na jinou barvu,“ ozval se

Smyth.

„To není moc chytré, protože barva nezmění vzhled

a typ stroje,“ odsekl Biggles. „Ostatně uvidíme. Snad se

nám podaří někde tady letadlo skrýt. Připravte si barvu,

Smythe, abychom ho mohli okrášlit! Promluvím s

Ludvíkem, aby utvořil z důvěryhodných lidí hlídku, která

by střežila les před lupiči. To bude jen prozatímní

opatření. Večer to všechno ještě jednou důkladně

probereme. A jde se! Algy, ty si vezmeš na starost zadní

kulomet!“

„A co bude s mapou?“ zdvihl hlavu Ginger.

Biggles se zamyslel.

102

„Nejlepší bude, když s ní zůstaneš tady,“ mínil.

Ginger protáhl obličej.

„To mě hrozně mrzí. Tak rád bych letěl,“ řekl

lítostivě. Biggles se znovu na chvíli zamyslel.

„Jestli po tom tak toužíš, tak tedy s námi leť! Sedneš

si vedle mě a budeš se mnou pozorovat oblohu.“

Ginger radostně poskočil a usadil se v kabině. Za

ním nastoupil Biggles. Chvíli si prohlížel desku s

přístroji. Všechny však byly stejné jako v jiných

letadlech, a proto se nemohl dostat do nesnází. Motory

byly ještě horké, takže je nemuseli zahřívat a hned mohli

odstartovat.

Biggles pohlédl na Gingera a uchopil řídící páku.

„Tak, a teď uspořádáme pořádný ohňostroj,“ ušklíbl

se.

Motory se rozeběhly na plné obrátky a stroj se rozjel

po letišti.

103

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

MOST A ZAJETÍ

Téměř celou hodinu letěl Biggles jihozápadním

směrem nad drsným a hornatým krajem. Když se přiblížil

k hranicím, snesl se níž, aby mu neunikl žádný podezřelý

pohyb nepřítele. Jakmile přeletěl řeku, ani nemusel

dlouho pátrat, protože brzy uviděl nákladní auta, která se

v hustých kolonách blížila směrem k mostu a kromě toho

všude panoval čilý ruch a shon. Cesty lemovaly vojenské

tábory. Vše nasvědčovalo tomu, že se nepřítel chystá na

válku.

„Kdybychom sem nepřišli, netrvalo by ani týden a

naši nepřátelé by byli v Mosyru,“ prohlásil Ginger tiše,

dívaje se na ty přípravy. „Nejspíš by je ani ve snu

nenapadlo, že se blíží zkáza jejich slavného mostu.

Podívejte se na ty kopce za řekou. Když tu nebude most,

postačí hrstka odhodlaných lidí a přes řeku se nikdo

nedostane. Myslím, že jim pořádně zkomplikujeme

život.“

Zatímco Biggles mluvil, stočil bombardér opět k

řece a zamířil k mostu. Každý, kdo by to letadlo

pozoroval, určitě by si myslel, že letí z vnitrozemí a ne z

Mosyru.

Když urazil vzdálenost dvou mílí, opět se otočil a

začal klouzat dolů tak, aby se dostal do jedné přímky s

mostem. Každou chvíli kontroloval vzdušný prostor, ale

obloha byla čistá a to Bigglesovi spravilo náladu.

„Čemu se smějete?“ zeptal se Ginger.

104

„Vzpomněl jsem si na to, co jsem zažil v Jižní

Americe,“ odpověděl Biggles.

„Zdá se, že po mostě právě někdo jde.“

„To má dnes smolný den. A nepozoruje nás nikdo?“

„Na obou koncích stojí několik lidí, vypadají jako

vojáci. Vidím jejich obličeje, to znamená, že se na nás

dívají.“

„Brzy uvidí, co ještě neviděli,“ oznamoval Biggles a

sklouzl ještě níž. S loktem opřeným o okénko si klidně

prohlížel most, k němuž se přibližoval. Tvářil se tak

lhostejně, jako by se právě chystal přistát na letišti,

přitom ale musel být jako ostříž a připravit se na akci

precizně, aby obě bomby, které měl k dispozici, zasáhly

přesně svůj cíl. Ručička výškoměru pomalu klesala k

nule, ačkoli letadlo bylo stále ještě ve výšce dvou set

metrů. Když se přiblížil k budově na severní straně

mostu, sáhl po bombě a čekal, až se letadlo dostane do

nejvýhodnější polohy. Nohama tiskl páku napravo či

nalevo, jak bylo potřeba. Potom náhle trhl rukou. V tu

chvíli letadlo ztratilo rovnováhu, avšak Biggles stiskl

prudce páku dopředu a tím okamžitě změnil směr letu.

Ginger zaslechl silnou detonaci, která přehlušila i

řev motorů a ucítil, jak letoun náporem tlakové vlny

zakolísal. Chvíli nebylo vidět nic než hustý kouř a dým,

stoupající vysoko do vzduchu právě nad středem mostu.

Když se kouř rozplynul, Ginger jásavě vykřikl.

Oba prostřední pilíře mostu zmizely. „Zásah!“

zvolal.

„Ano,“ přikývl Biggles, „a myslím, že oprava té díry

jim potrvá delší dobu, než jakou jsem potřeboval na to,

abych ji udělal.“

105

Když domluvil, otočil letadlo a zakroužil zpátky k

řece.

„Kam to proboha letíte?“ vyhrkl zděšeně Ginger.

„Chci se jenom podívat, jakou škodu jsem jim

způsobil,“ pohodil hlavou Biggles. „Kromě toho také

chci, aby nás ti chlapíci dole dobře viděli. – Udělali jsme

jim tam pěknou díru,“ pokračoval, prohlížeje rozbořené

pilíře. „Teď už se můžeme vrátit domů, a to touhle

oklikou. Nebylo by dobré, aby nás někdo viděl, jak odtud

letíme přímo do Mosyru.“

Biggles proto ještě chvíli pokračoval v letu do

nepřátelského vnitrozemí, potom zahnul doleva a

sledoval tok řeky, která v těchto místech protékala

rovinou. Na pastvinách bylo vidět stáda dobytka, ale

jinak se zdálo, že krajina je obydlena jen řídce.

„Tady toho asi moc zajímavého neuvidíme,“

zabručel po chvíli a už chtěl zamířit k domovu, když to s

ním pojednou škublo. „Ale, ale, copak to je?“ zavrtěl

nedůvěřivě hlavou.

Ginger neviděl nic, až teprve po chvíli spatřil

letadlo, blížící se k nim od západu.

„Máte pravdu,“ vydechl.

„V těchto věcech se letec nesmí mýlit,“ odpověděl

Biggles. „Upozorni Algyho!“

Ginger se skrčil a vlezl dozadu. Algy však o letadle

už věděl a měl již připravený kulomet. Vrátil se proto

zase zpět.

„ Algy ho už hlídá,“ hlásil.

„Vypadá to na dvousedadlový letoun,“ podotkl

Biggles, „ale vzadu nikoho nevidím. Vidíš tam snad

někoho ty?“

106

„Jestli tam někdo je, nejspíš sedí na podlaze,“ mínil

Ginger.

Letadlo bylo od nich vzdáleno pouze několik set

metrů, ale pohybovalo o něco výš než oni.

„I hrome! To je bombardér nejnovějšího typu,“

vykřikl Biggles, pozoruje letoun s přivřenýma očima.

„A má cizí značky,“ zvolal Ginger poplašeně.

„Proto hned ale nemusíme ztrácet klid,“ řekl

Biggles. „Tohle letadlo se ještě leskne novotou,“ ztišil

hlas, jako by mluvil sám se sebou. „To je zvláštní, letí od

severozápadu! Nejspíš bylo právě zakoupeno. To

kdybychom tak dostali!“

Ginger strnul.

„Snad

nechcete

zajmout?“

zeptal

pochybovačně. „Abych řekl pravdu, již chvíli na to

myslím,“ přikývl docela vážně Biggles.

„A jak to chcete provést?“

„Neměj strach! Nemám v úmyslu provádět nějaké

riskantní kousky. Beru vždycky život tak, jak je.

Zamávej!“

Pilot cizího bombardéru, jenž si již také všiml

Bigglesova letadla, začal mávat. Biggles otevřel

postranní okénko a přátelsky mu pokynul. Potom se

podíval dolů a viděl, že tam je řada polí, na nichž by bylo

celkem snadné přistát.

„Gingere,“ rozkázal rychle, „Ukaž mu, že ho

chceme přivítat a že chceme, aby se snesl dolů.“

„Skvělý nápad!“ souhlasil Ginger.

Biggles nečekal. Stiskl páku dozadu a začal klouzat

dolů k širokému poli. Algy vsunul hlavu do pilotní

kabiny.

107

„Zbláznil ses, člověče!“ zařval. „Vždyť jsme na

nepřátelském území!“

„Vrať se ke svému kulometu!“ odsekl krátce Biggles

a za minutu se už kola podvozku lehce dotkla zeleného

trávníku. „Co dělá, Gingere?“ zeptal se.

„Krouží,“ odpověděl polohlasně Ginger. „Vypadá

to, že se snese za námi.“

„To by bylo znamenité! A mluvit nechte mne!“

Jakmile letadlo zastavilo, Biggles vyskočil a mával

na pilota bombardéru, jenž ještě nerozhodně kroužil na

nebi. Když ho však Biggles stále zval, aby přistál, snesl

se konečně dolů a zastavil se asi ve vzdálenosti sto metrů

od něho.

Pilot zvolna vystupoval z dvířek, což budilo dojem,

že má za sebou dlouhý let. Biggles si všiml, že má také

padák.

„Ahoj, ahoj!“ vykřikl přátelsky. „Jaká byla cesta?“

Pilot se zdál otázkou překvapen.

„Ušlo to,“ odpověděl s cizím přízvukem a zvláštní

výslovností. „Kdo jste?“

„Jsme instruktory zdejšího letectva.“

„Já se jmenuji Dinaud a vezu vám nové letadlo.“

„Však už vás také čekáme,“ řekl Biggles. „Byli jsme

vám vysláni naproti. Dostali jsme zvláštní příkazy

ohledně dodání tohoto bombardéru.“

„Dobrá.“

„Na letišti čeká dav lidí, aby vás uvítal, a velitel vám

chce předat řád Zlatého půlměsíce.“

„To mne těší.“

„Ještě jsem vám neřekl všechno. Dosud nikdy jsme

zde neviděli seskok padákem a velitel si myslí, že byste

108

jej mohl předvést. Domnívá se, že by to byla výborná

propagace pro nákup vašich letadel.“

Pilot se zatvářil rozpačitě.

„Já ale nerad seskakuji,“ namítl.

„Mohlo by to však znamenat novou velkou

objednávku.“

„Copak mohu seskočit a nechat letoun ve vzduchu!“

„To samozřejmě není možné, proto jsme s sebou

vzali ještě jednoho pilota, který bude řídit váš stroj. Vy

poletíte s námi. Až se dostaneme nad letiště, seskočíte a

my potom přistaneme. Obecenstvo tím přivedete do

varu.“

Pilot bezmocně pokrčil rameny.

„To je opravdu nezvyklé přání,“ zabručel a Biggles s

ním v duchu souhlasil. „No tak dobře. Udělám to tedy. A

teď už pojďme, mám hlad!“

„Na letišti vás čeká opravdová hostina,“ upokojil ho

Biggles.

Potom si zapálili cizincovy cigarety a nastoupili do

letadel. Zanedlouho byly oba bombardéry ve vzduchu a

zamířily k letišti. Octli se nad ním asi za dvacet minut.

Biggles se otočil ke svému pasažérovi.

„Už jsme na místě,“ upozornil ho. „Připravte se!“

„Nikde tu ale žádné zástupy nevidím,“ vrtěl

podezíravě hlavou.

„Zatím jsou asi v hangárech,“ uklidňoval ho Biggles.

„Zdejší lidé nejsou jako my. Snadno podléhají vzrušení a

velitel se zřejmě bál, aby nezpůsobili svým nadšením

nějakou nehodu.“

Pilot přikývl a začal šplhat na křídlo.

„Už jdu,“ vykřikl a seskočil.

109

Biggles se tiše usmál, když viděl, že se padák

rozevřel a letec se zvolna snáší dolů.

Ginger vešel do kabiny. Snažil se sice tvářit vážně,

ale celý se otřásal smíchem.

„Víte, u čeho bych chtěl být?“ promluvil. „Co asi

těm lidem řekne, až se ho budou ptát, kde zůstalo jeho

letadlo?“

„U toho bych také chtěl být,“ přidal se Biggles.

„Ostatně, ať řekne cokoli, asi z něj moc velkou radost mít

nebudou. To nám však může být jedno, v lásce a ve válce

je všechno dovoleno. A kde je Algy? Aha – tady je!“

Algy kroužil kolem nich a potom se zavěsil za ně,

když Biggles zamířil k domovu.

„U všech rohatých!“ vykřikl Ginger. „Koukněte se,

co to tamhle letí!“

Biggles se vyklonil a viděl, že se k nim od Mosyru

blíží šest jednomístných letadel.

„Myslíte, že nás pronásledují?“ vyhrkl Ginger.

„Ne, řekl bych, že se vracejí z výzvědného letu.“

Měl asi pravdu, protože nepřátelští piloti jim

přátelsky kynuli a letěli dál.

„Ti asi budou koukat, až přistanou a dozví se, co se

stalo. A co teprve budou dělat, až si vzpomenou, že od

nás byli vzdáleni pouhých padesát metrů a nepoznali

nás!“ rozesmál se Ginger.

„Nu, velkou radost mít asi nebudou,“ usmál se

Biggles. „A teď už raději zmizme, aby nás smích

náhodou rychle nepřešel.“

„Asi se nedostaneme domů dřív, než se sešeří.“

„To se nám hodí. Ve dne by Mosyřané ztropili

pěkný povyk, až by uviděli přistávat dvě cizí letadla.

110

Bude-li to možné, zařídím to tak, aby nás nikdo

nespatřil.“

Biggles se proto přibližoval k hlavnímu městu ze

západního okraje Mosyru, který byl řídce obydlený.

Jakmile začínalo slunce zapadat, zamířili k lesu u letiště.

Po přistání rychle vyskočili z letadla a rozběhli se

mezi stromy. Smyth jim vyšel vstříc s puškou v ruce.

„Budeme-li takhle sbírat letadla, vznikne tu

zanedlouho pořádný letecký park,“ konstatoval suše a v

očích mu zahořely ohníčky radosti.

„Zdá se mi, že tamhle přijíždí Ludvíkovo auto,“

ozval se Ginger. Ještě ani nezastavilo a Ludvík už

vyskakuje.“ Biggles oklepal popel z cigarety, kterou si

právě zapálil. „Něco se stalo,“ prorokoval klidným

hlasem..Podle čeho tak soudíš?“ divil se Algy. „Stačí se

mu přece podívat na obličej.“

Ludvík, ve tváři bílý jako křída, vypadal na první

pohled rozrušeně a sklíčeně.

„Co se stalo, Ludvíku?“ zeptal se Biggles.

„Hrabě, hrabě!“ vydechl Ludvík. „Víte, že se vracel

letadlem?“

„Zřítil se snad?“

„Stalo se něco mnohem horšího,“ zasténal Ludvík.

„Byl zajat!“

111

KAPITOLA DVANÁCTÁ

NEBEZPEČNÝ ÚKOL

„Jak se to stalo?“ zeptal se zasmušile Biggles po

krátké odmlce, kdy bylo slyšet pouze prudké Ludvíkovo

oddechování. „Nasedl při mezipřistání do nesprávného

letadla.“

„Náhodou?“

„Myslím, že to nebyla náhoda. Neznám sice zatím

bližší podrobnosti, ale z informací, které jsem zatím

získal, vyplývá, že k tomu došlo na letišti, kde pilot

doplňoval palivo. Strýc se zašel občerstvit do bufetu a

tam ho prý vyhledal nějaký neznámý člověk. Přišel mu

vyřídit vzkaz, že pilot, který s ním dosud letěl, má nějaké

zdravotní potíže, ale že sehnal za sebe náhradu a nabízí

mu tedy jiného pilota. Strýci na tom nebylo nic

podezřelého a proto se klidně vrátil zpět do letadla a

odletěl s náhradním pilotem. Jakmile vzlétli, letoun

nabral směr Sirmak. Když tam přistáli, byl okamžitě

zatčen pod záminkou, že nemá v pořádku doklady. To je

samozřejmě naprostý nesmysl. Jisté je jen to, že nyní je

internován jako rukojmí.“

„A jak to všechno víte?“

„Bylo nám oficiálně oznámeno, že hrabě byl zatčen,

a jeden z našich agentů v Sirmaku nám opatřil další

informace.“ Biggles stiskl rty.

112

„Celá ta věc s údajnými nesrovnalostmi v dokladech

byla jen záminkou a váš strýc byl vlastně unesen.“

„To je jasné.“

„Ale je to ničemnost!“

„Ničemnost? Ne, je to přímo katastrofa! Vždyť se

mu tam může něco stát.“

„To je sice pravda, ale není třeba ztrácet hlavu.“

„A co můžeme dělat?“

„Vysvobodit ho.“

„To je zhola nemožné.“

Biggles se přísně podíval na Ludvíkovu bledou tvář.

„Už jednou jsem vám řekl, abyste takhle nemluvil.“

„A jak bychom ho tedy mohli vysvobodit?“

„Zatím o tom nemám ani zdání,“ přiznal se Biggles

bez vytáček. Ještě jsem neměl čas o tom uvažovat. Teď si

zakouříme a uvidíme, jestli můžeme něco podniknout.

Vůbec nepochybuji o tom, že celou tu věc mají na

svědomí protivníkovi vyzvědači. Ta jejich výzvědná

služba pracuje opravdu na úrovni, protože jinak by

nemohli vědět, že váš strýc se vrací domů. Mám dokonce

i vlastní teorii, jak k tomu asi došlo.“

Potom požádal Smyrna, aby mu podal mapu, kterou

objevili v ukořistěném nepřátelském letadle.

„Co víte o tomhle místě?“ zeptal se, když ji rozevřel,

a ukázal prstem na malý červený kroužek zakreslený na

mapě.

Ludvík se naklonil nad označené místo a udiveně

vykřikl.

„To je Rolandova lovecká chata!“

Biggles přikývl.

„Hned jsem si myslel, že to bude něco takového,“

zavrčel. „Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam

113

přistávala letadla. Musíme si to místo důkladně

prohlédnout, ale teď na to není čas. Nejdřív musíme

vysvobodit hraběte a teprve pak můžeme dělat něco

dalšího.“

Usedl na prázdný sud od leteckého benzínu a

zamyšleně se zadíval do země. Algy a Ginger si sedli

vedle něho, Ludvík zůstal stát.

Uplynula celá čtvrthodina, než Biggles opět

promluvil.

„Vidím jen jeden způsob, jak to provést,“ řekl

zvolna. „Bude to sice nebezpečné a velmi nesnadné, ale

na nic lepšího jsem nepřišel.“

„Co tedy navrhujete?“ zeptal se tiše Ludvík.

Biggles zdvihl oči od země.

„Protože jste důstojník mosyrské armády a navíc

ještě člen vlády, bude lepší, když o tom nebudete vůbec

nic vědět. Chci vás poprosit jen o malou pomoc. Budu

potřebovat dvě věci.“

„Co by to mělo být?“

„Za prvé jméno mosyrského agenta nebo zvěda v

Sirmaku. Jistě tam někoho máte. Budu také potřebovat

buď heslo, nebo nějaké jiné poznávací znamení, aby mi

ten člověk důvěřoval. Druhá věc, kterou pak budu

potřebovat, je několik dělnických kombinéz nebo

obyčejných sedláckých halen a kalhot.“

„Sehnat ty věci by nemělo být žádný problém. Kdy

je budete potřebovat?“

„Teď. Ihned – co nejdřív.“

„Už je tma.“

„Právě proto je chci teď. Za bílého dne bych tam

mnoho nepořídil.“

114

„Snad…snad…se nechcete vydat na cestu…do

Sirmaku?“

„Copak tam můžeme vašeho strýce nechat?“

„Ale vždyť vás tam zastřelí jako vyzvědače!“

„Zajisté, ale jen když nás dopadnou.“

„Vyhodil jste most do povětří?“

„Ano.“

„Jak se tedy chcete dostat přes řeku?“

„Já ke své cestě most nepotřebuji.“

„Máte v úmyslu letět?“

„O to, jak se tam dostaneme, se nemusíte starat.

Jděte, obstarejte mi věci, o něž jsem vás požádal, a

hleďte, abych je měl co nejdřív! My už budeme

připraveni. Jak dlouho vám to asi potrvá?“

„Asi půl hodiny. Déle ne.“

„Jděte už tedy! Ať neztrácíme drahocenný čas.

Musíme být do rozednění zpátky. Jděte a hlavně mlčte!

Mlčte jako ryba! Nikdo o tom nesmí vědět! Ani živá

duše, rozumíte? Velmi by nám pomohlo, kdybychom

věděli, kde strýce drží.“

Ludvík se zhluboka nadechl, otevřel ústa, jako by

chtěl cosi říci, ale potom si to rozmyslel a odešel bez

jediného slova. Za minutu už bylo slyšet, jak se jeho vůz

rozjíždí.

Algy polkl pastilku, kterou měl v ústech.

„Tak se mi zdá, že noc strávíme u sousedů, místo

abychom klidně spali ve svých postelích.“

„To se ti nezdá, je to přesně tak,“ odpověděl

Biggles.

„Cos vlastně vymyslel?“

115

„Přesný plán zatím nemám, i když v obrysech už

vím, jak to asi provedeme. Všechno záleží na tom, jestli

se Ludvíkovi podaří zjistit, kde je hrabě vězněn.“

„Neměli bychom se pořádně najíst, než se vydáme

na cestu? Mám takové tušení, že potrvá delší dobu, než

se zase dostaneme k jídlu.“

„To je rozumný nápad,“ obrátil se Biggles na

Smytha. „Nemáte tu něco k snědku, Smythe?“

„Jen něco studeného – chleba, sýr, koláče…“

„To nám stačí. Přineste to sem! Na cestu do města

teď nemáme čas. A potom připravte ten velký

bombardér!“

„Prosím, pane.“

Zatímco jedli, snažil se jim Biggles vysvětlit svůj

plán. Spočíval v tom, že odletí z Mosyru a přistanou na

vhodném místě ve vnitrozemí nepřítele. Jeden z nich

zůstane u letadla na stráži a druzí dva odejdou v

přestrojení za sedláky do Sirmaku. Tam osvobodí hraběte

a odvedou ho k letadlu.

„Nejslabší částí celého plánu je podle mého názoru

letadlo. Není vůbec jisté, že bude moci po celou dobu

akce zůstat na zemi,“ mínil Algy. „Přistaneme-li někde v

okolí Sirmaku, nepochybuji, že nás tam někdo zpozoruje.

A co potom?“

Biggles si mnul bradu.

„Uznávám, že je to velmi riskantní,“ odpověděl.

„Není vyloučené, že budeme pryč i několik hodin.“

„Ti dva, kteří se vydají pro hraběte, se stěží vrátí

před rozedněním.“

„To je pravda.“

„Myslím, že bychom mohli použít metodu, jakou ve

válce používali vyzvědači. Dva z nás vystoupí z letadla a

116

třetí se hned potom vznese a bude se stále vracet a čekat,

až dostane znamení, aby se snesl dolů a vzal ostatní na

palubu.“

„To sice není špatný nápad, ale já mám ještě lepší,“

pokračoval Biggles. „Uděláme kompromis a provedeme

to takto: já s Gingerem půjdu do Sirmaku, ty, Algy,

zůstaneš u letadla a budeš na zemi tak dlouho, dokud na

tebe někdo nepřijde! Budeš-li objeven nebo bude-li ti

hrozit nějaké nebezpečí, vzlétneš. Budeš se ale stále

vracet, dokud ti nedáme znamení. Bude-li tma, dáme ti

znamení trojím zábleskem světla. Bude-li den, budeme

mávat.“

„To už je lepší,“ přisvědčil Algy.

„Domnívám se, že bychom v tom plánu mohli ještě

něco poopravit,“ ozval se Ginger. „Proč bychom se měli

vydávat v nebezpečí tím, že přistaneme tak blízko u

města? Čím budeme dál, tím menší je pravděpodobnost,

že nás někdo objeví. Proč bychom nemohli přistát na tom

poli jako dnes odpoledne? Víme, kde je, a víme také, že

se k přistání hodí.“

„Je však příliš daleko. Do rána bychom nedošli ani

do Sirmaku, tím méně tam a zpět,“ namítl Biggles.

„I to by se dalo zařídit, uposlechnete-li mé rady.“

„A ta zní?“

„Vezměme si s sebou Smythovu motorku. Má tady

motorku, na níž jezdí do města. Do letadla se určitě

vejde! Jezdit na ní dovedete a já si sednu za vás.“

„A jak potom odvezeme hraběte? Na motorku se

přece nevejdou tři lidé.“

Ginger na okamžik zrozpačitěl, potom se mu na tváři

rozzářil úsměv.

117

„Už to mám!“ vykřikl. „Ukradneme někde auto nebo

nám ho opatří agent.“

„To by šlo,“ přikývl Biggles. „Uvažuji-li o celé věci

důkladněji, začínám se přiklánět k tvému názoru, že bude

lepší přistát někde dál než v blízkosti Sirmaku. Dobře

tedy! Až se najíme, pokusíme se motorku naložit do

letadla.“

Naštěstí to šlo docela snadno. Podařilo se jim

vytáhnout ji právě ve chvíli, kdy se vrátil Ludvík s

těžkým balíkem pod paží.

„Tady je to oblečení,“ řekl a hodil balík na zem.

„Hned si to oblékneme,“ prohlásil Biggles. „Ty,

Algy, se převlékat nemusíš, protože zůstaneš v letadle.

Zařídil jste i to ostatní, Ludvíku?“

„Ano,“ ztlumil Ludvík hlas tak, že jenom šeptal.

„Zajdete do malého krámku na rohu Hlavní ulice a ulice

Albertovy. Ten člověk se jmenuje Gustav a prodává

všechno možné: obnošené šaty, staré věci a kromě toho

také cigarety a tabák. Vejdete do krámku a požádáte ho o

balíček cigaret Fatima – on bude hned vědět, o co se

jedná, je to totiž heslo. Bude-li mít zavřeno, dostanete se

dovnitř zadním vchodem.“

„Tak to bychom měli. Děkuji vám, Ludvíku, a teď

uděláte nejlépe, když odejdete. Nic nevíte, a proto

nenesete žádnou odpovědnost pro případ, že nám naše

plány selžou.“

„Mám pro vás ještě jednu informaci.“

„Víte, kde je hrabě…?“

„Ano.“

„Skvělé! To nám velmi usnadní práci. Kde je?“

„V hotelu Grand, ale je střežen.“

„A kde je ten hotel?“

118

„Na hlavní ulici nedaleko Gustavova obchodu.“

„Dobrá. Tak už poletíme.“

„Jak se dozvím, že jste se vrátili?“

„Musíte počkat, až vám vzkážeme. Uděláme to hned

po návratu.“

„Pojedu teď rovnou do paláce. Jedna osoba, která

nechce být jmenována, mě požádala, abych vám popřál

mnoho zdaru při vašem podniku, bude se za vás modlit.“

„Vyřidte oné osobě, že jsme jí vděčni za její účast!“

odpověděl uctivě Biggles. „Sbohem, Ludvíku!“

„Sbohem! Ještě…“

„Co?“

„Chtěl bych říci, že jste velmi stateční a odvážní

lidé,“ vykoktal ze sebe Ludvík. Biggles se usmál.

„To nestojí za řeč. My už to máme v povaze.“

„Co?“

„Plnit povinnosti a dokončit vždycky to, co jsme

začali.“ Když zmizel Ludvík ve tmě, Biggles obrátil svou

pozornost k letadlu.

„Poletíme,“ řekl krátce. „Vy a Carter tu rozsvítíte

světla, Smythe, a počkáte na nás nebo na pana Laceye,

kdyby se snad musel vrátit sám.“

„Ano, pane.“

„Máš pistoli, Algy?“

„Ano.“

„A ty, Gingere?“

„Samozřejmě.“

„Zacházejte s nimi opatrně! A teď bychom se asi

měli převléknout,“ zdvihl ze země balík s oblečením.

„Ty, Algy, zatím nastartuj!“

Za necelých pět minut hřmělo už letadlo nocí.

119

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

V TÝLU NEPŘÍTELE

Noc nebyla pro let příznivá. Když vzlétli, byla

obloha jasná, ale když zamířili k severu, nabírajíce stále

výšku, setmělo se a na severu se objevily hory mraků.

„Tohle nemám rád,“ řekl Biggles Algymu, který

seděl vedle něho.

Algy

pohlédl

modročemých

stínů,

představujících Mosyr. Dole se táhla od jihu k severu

tenká šedá stuha.

„Viditelnost je zatím dobrá,“ odpověděl. „Vidím

řeku, takže bychom to pole měli snadno najít.“

„Později, až mraky zhoustnou, to už tak snadné

nebude,“ poznamenal pesimisticky Biggles. „Cítím, že se

počasí změní. Když jsme startovali, bylo úplně jasno,

proto jsem mu nevěnoval pozornost. Také začíná být

chladněji. Dá-li se do deště, budeme mít letadlo obalené

ledem.“

Nastalo ticho.

Ve výši dvanáct tisíc stop, když byli vzdáleni od

řeky asi sedm nebo osm mil, přiškrtil Biggles motory a

začal se snášet k hranicím, hodlaje se dostat na

nepřátelské území pokud možno nepozorovaně.

„Podaří-li se mi dostat se na zem bez pomoci

motorů, nebude nikdo nic vědět,“ prohlásil, hledě upřeně

do tmy před sebou.

„Už to pole vidím! Je tamhle – trochu víc nalevo!“

vykřikl Algy, jenž otevřel postranní okénko a díval se na

tichou zem. „Nikde nic podezřelého nevidím – jen ve

120

vzdálenosti asi pěti mil jede auto – má rozsvícená

světla.“

„Výborně!“ pochválil ho Biggles a začal se zvolna

snášet na pole, jež sledoval ostřížím zrakem.

Bombardér klesal rovnoměrně a bylo slyšet jen

poryvy větru.

Zakroužil, octl se přímo nad polem a za další minutu

běžela již kola podvozku po zemi. Letadlo se zastavilo

nedaleko křoví.

„Přesně tak jsem si to představoval,“ zahučel

Biggles a vyskočil ven. Jistě pocítil úlevu po velkém

napětí, způsobeném nesnadným přistáním.

Ginger zatím odvazoval motorku a po několika

minutách již stála vedle letadla.

„Tak my tedy pojedeme, Algy,“ řekl Biggles. „Co

máš dělat, víš. Zůstaň tady tak dlouho, dokud se nebude

nic dít, ale kdyby k něčemu došlo, hned odleť! A kdybys

musel odletět, pozoruj při zpáteční cestě celý kraj pro

případ, že bychom se zpátky na tohle pole z nějakého

důvodu nedostali. Trojí záblesk světla bude označovat

místo, kde jsme. Současně to bude znamenat, že na tom

místě máš přistát. Nevrátíme-li se do rozednění, odleť

domů a dál už se musíš zařídit podle vlastního uvážení.

Přiletíš-li sem za světla, dávej pozor, kde vlaje bílý

kapesník. Je ti všechno jasné?“

„Naprosto.“

„Tedy sbohem!“

„Na shledanou!“

Biggles nastartoval motorku a rozjel se k silnici,

vedoucí podél severního okraje pole. Ginger seděl vzadu.

Trvalo jim sice chvíli, než se propletli mezi křovisky, ale

nakonec se octli na silnici plné děr.

121

„Asi tu nebude moc živo,“ zabručel Ginger, když si

posvítil na silnici plnou výmolů.

„Je to tu pěkná divočina,“ souhlasil Biggles.

„Doufejme, že u Sirmaku bude silnice v lepším

stavu!“ utěšoval se Ginger. „Tak už jeďte, šéfe!“

Biggles si byl vědom, že nejtěžší část celé akce mají

teprve před sebou. Nebylo to poprvé, kdy se octl v

riskantní situaci a tak raději mlčel a ponechal si své

myšlenky pro sebe.

Gingerovi se zdálo, že do Sirmaku jedou snad už

celé hodiny. Vzdálenost čtyřiceti mil urazili za půl druhé

hodiny. Motorka sice mohla jet rychleji, ale silnice byla v

takovém stavu, že rychlejší jízdu neumožňovala. Navíc

Biggles měl jednu zásadu: pomalu, ale jistě.

Cestou potkali asi tři auta a vozku. Nikdo z nich si

jich však ani nevšiml. Pouze jeden chodec na ně cosi

zavolal. Asi to mělo znamenat „Dobrou noc“. Biggles jen

přikývl, protože odpovědět neuměl.

Když přijeli do Sirmaku, bylo mu jasné, že potíže

teprve nastanou a že největší překážkou pro ně bude

neznalost jazyka.

Proto se také neodvážil uložit motorku do garáže, i

když jich několik ve městě viděl. Nakonec ji zaparkoval

na náměstí, kde stálo několik prázdných aut a dva vozy, v

nichž seděli čekající řidiči.

„Tady bychom si mohli, až bude třeba, opatřit auto,“

podotkl Ginger, když si je všechna prohlédl.

„O tom budeme uvažovat, až se sem zase vrátíme,“

řekl Biggles klidně. „Teď se raději podíváme po

Gustavovi.“

Jeho krámek našli celkem snadno. Bylo už zavřeno,

vždyť bylo téměř deset hodin. Když zaklepali na zadní

122

vchod, objevil se starý muž s vodnatýma očima a

nejistým chováním. Přeměřoval si podivné návštěvníky

velmi podezíravě.

„Gustav?“ zeptal se Biggles úsečně.

„Ano.“

„Dejte mi balíček cigaret Fatima, prosím!“ požádal

ho tiše Biggles.

Stařec sebou trhl.

„Račte dovnitř, prosím!“ ustoupil stranou, a když

vešli, zavedl je do malého pokojíku.

„Tak to bychom měli,“ přikývl Biggles a obrátil se

na něj s přímým dotazem, aby se přesvědčil, jestli může

starci důvěřovat:

„Řekněte mi, co víte o hraběti Saurinovi! Přišli jsme

ho vysvobodit.“

Gustav jim zopakoval to, co už věděli od Ludvíka.

„A kde ho v tom hotelu vězní?“ zeptal se Biggles, když

všechno vyslechl.

„V pokoji číslo dvacet jedna.“

„V kterém je to poschodí?“

„Myslíte patře?“

„Ano.“

„Ve druhém.“

„Smí vycházet?’

„Ano, ale stále je doprovázen dvěma muži.“

„Bylo by možné poslat mu vzkaz?“ Stařec zavrtěl

hlavou.

„Ne, to je vyloučené. Časem to snad půjde, ale dnes

ne.“

„My tu do rána čekat nemůžeme,“ podíval se

Biggles na Gingera a Ginger zase na něho. „To je hloupé,

co?“ řekl.

123

Biggles neodpověděl. Díval se kamsi do kouta a

uvažoval. Pak si zhluboka oddechl.

„Pokud to jen trochu půjde, rád bych se vyhnul

dramatickým scénám,“ prohlásil. „Náš plán musí být

jednoduchý.“

Potom se obrátil na Gustava.

„Nemáte náhodou nákladní auto?“

„Ne, to nemám.“

„Škoda. A nemohl byste mi nějaké opatřit?“

„Teď ne. Zítra možná ano.“

„O zítřku vůbec nemluvte! Mě zajímá dnešní večer.“

„Na dvoře mám ruční káru. Vozím na ní zboží z

nádraží.“

„Ta se nám bude hodit. Nemáte náhodou v krámě

oblečení, které nosívají vrátní?“

„Vy chcete vypadat jako vrátný?“

„Ano.“

Starý muž zmizel v krámě, v mžiku byl však zpátky

a nesl v ruce modrý kabát a prýmkovanou čepici.

Biggles si kabát hned vyzkoušel. Nepadl mu sice

nijak skvěle, ale dal se použit.

„A teď čepici!“

Biggles se usmál.

„Ještě mi najděte nějaký velký kufr!“ Kufr, který

Gustav přinesl, byl opravdu pořádný. „A teď mi,

Gustave, do toho kufru nandejte všechno sklo a nádobí,

které máte a které se do něj vejde!“ Stařec užasl.

„Jen se nebojte! Všechno vám bude zaplaceno.“

„A na co to chcete?“

„Chci to rozbít.“

„Rozbít?“

124

„Víte, to patří do mého plánu. Naplňte kufr

takovými předměty, které se snadno rozbijí, když kufr

spadne. Ty, Gingere, pojedeš s kufrem naloženým na

káře kolem hotelu, a až budeš před hlavním vchodem,

necháš kufr spadnout na zem. Hlavní je – udělat co

největší rámus.“

„A přilákat tím k sobě z okruhu několika set metrů

všechny lidi, aby se přišli podívat na nemotoru, který to

všechno rozbil,“ bránil se Ginger. „Děkuji pěkně.“

„Ano, tak jsem to myslel. Trefil jsi hřebíček na

hlavičku! Až kufr spadne na chodník, jistě se každý, kdo

ten rámus uslyší, ohlédne, co se děje. A jistě také každý,

což je daleko důležitější, kdo bude uvnitř hotelu, vyběhne

ven. Tomu snad žádný člověk neodolá – to už je v lidské

povaze. A až všichni vyběhnou, já vklouznu dovnitř.

Vsaď se, že mě ani živá duše nezahlédne. Ty se o mě

však nebudeš starat. Od tebe nechci nic jiného, než abys

na označeném místě způsobil pořádný rámus. Potom

přejdeš na druhou stranu ulice a postavíš se někam poblíž

zaparkovaných aut. Jakmile nás spatříš přicházet, do

vyhlédnutého

vozu

skočíš,

nastartuješ

budeš

přichystaný k okamžitému odjezdu.“

„A jiného už nechcete nic?“ zeptal se sarkasticky

Ginger.

„Ne, jiného už nechci nic.“

„To úplně stačí,“ bručel Ginger. „Tak tedy naplňte

kufr sklem! Celý život si přeji slyšet, jaký vznikne rámus,

když se rozbije hromada skla. Zatím jsem neměl to

štěstí.“

„Tvému toužebnému přání bude tedy vyhověno, a

kromě toho tě to nebude stát ani halíř,“ ušklíbl se

Biggles. „Pojdte, Gustave, ať se zbytečně nezdržujeme!“

125

Stařec začal protestovat, že má být zničen celý jeho

krám, ale Biggles jen mávl rukou, aby mlčel.

„Nezapomínejte na to, co je ve hře!“ upozorňoval

ho, když šli dozadu do skladu.

„Jen se vychechtej teď!“ pobízel Gingera Biggles.

„Potom nebude na smích čas.“

„Kufr naplněný sklem – to bude jako trumfové eso v

kartách.“

Biggles se usmál.

„Ano. Bude to trumfové eso.“

Asi za dvacet minut byl kufr už plný a Ginger si ho

nervózně prohlížel.

„Připadá mi to, jako bych měl spáchat vraždu,“

povzdechl si.

„Vraždy se dopustím já, rozbiješ-li tyhle krámy na

nepravém místě,“ zavrčel Biggles. „Dávej pozor a jeď za

mnou! Já půjdu napřed.“

Biggles se sklonil a vzal do ruky druhý kufřík.

„Sbohem, Gustave, pro případ, že bychom se už

neviděli!“ rozloučil se. „Až se vrátíme do Mosyru, budu

referovat, jak velmi jste nám pomohl.“

Potom otevřel vrata a vykročil svižně směrem k

hotelu. Když ušel pár kroků, ohlédl se, jestli jde Ginger

za ním. Když došel k hotelu, postavil se do nevelké

vzdálenosti od vchodu a čekal na další vývoj událostí.

Nemusel čekat dlouho.

Ginger kodrcal s károu po náměstí a zdálo se, že mu

kufr musí každou chvíli spadnout na zem. Jeho počínání

neuniklo pozornosti několika chodců, kteří se zastavovali

a zvědavě ho pozorovali. V následujícím okamžiku

Ginger narazil s károu na chodník a kufr se zřítil na zem

přesně naproti vchodu do hotelu.

126

Lomoz a rámus, který se pak rozlehl tichou ulicí,

předstihl i nejsmělejší Bigglesovo očekávání.

Z otevřeného kufru vypadávaly na zem hrnky,

sklenice a talíře a ty, které ještě zůstaly celé, se rozbíjely

na chodníku nebo zapadly do stoky.

Rozhostilo se hrobové ticho, jako by všichni stojící

kolem na chvíli zatajili dech. Potom se ozval šum a hluk.

Ze všech stran se sem začali sbíhat lidé, někteří zvědavci

otvírali okna a také se rozletěly dveře hotelu, ze kterých

vyběhl vrátný, za ním sluhové a pak i hosté.

Při pohledu na ně se Biggles opět vzpamatoval.

Přitiskl kufřík k boku a klidně vešel do hotelu.

Jediným pohledem se přesvědčil, že ve vestibulu nikdo

není. Proto vykročil na schodiště. Cestou nahoru potkal

několik lidí, kteří právě sbíhali dolů. Biggles kráčel

přímo do druhého poschodí.

Konečně došel k orientační tabulce. Šipka, ukazující

vlevo, oznamovala, že tam jsou pokoje číslo 29 až 45.

Vpravo potom pokoje číslo 16 až 28.

Po několika krocích se octl před pokojem s číslem

21. Nerozmýšlel se ani vteřinu a vstoupil dovnitř.

V pokoji seděli tři muži, všichni v tmavých oblecích.

Jednoho z nich poznal okamžitě. Byl to hrabě Saurin.

Druzí dva, které neznal, okamžitě vyskočili, ale

zůstali nehybně stát, když před sebou uviděli hlaveň

Bigglesovy pistole.

„Pojďte, pane!“ vyzval hraběte Biggles.

Hrabě povstal jako nějaký náměsíčník.

„Pojďte, pane, musíme si pospíšit!“ vykřikl Biggles

netrpělivě.

127

Hrabě sebou škubl, vzpamatoval se ze svého úžasu a

rychle vykročil. Když vyšli na chodbu, Biggles vytáhl

klíč a dveře zamkl zvenčí.

„Pojďte za mnou a držte se mě, ať se děje cokoli! Na

nějaké řeči teď není čas,“ řekl Biggles hraběti, zastrkuje

pistoli do kapsy.

Cestou do prvního patra nikoho nepotkali, avšak v

ohybu do přízemí narazili na muže, který zřejmě

přicházel z vestibulu. Biggles by prošel kolem něj

nevšímavě, ale v poslední chvíli zachytil jeho pohled.

Oba sebou škubli a strnuli, neboť se okamžitě poznali.

Byl to vyslanec Harran, který navštívil Bigglese v

jeho bytě téhož večera, kdy k němu poprvé přišel i hrabě

Saurin.

Biggles sáhl bleskově pro pistoli, ale než čemukoli

mohl zabránit, Harran se otočil a řítil se po schodišti

dolů, bera tři schody jedním skokem.

„Tohle by nám mohlo udělat čáru přes rozpočet,“

zlobil se Biggles. „Co to křičel?“

„Volal policii.“

„Pak bude rozumnější, když se poohlédneme po

nějakém jiném východu. Zkusíme to třeba tudy.“

Biggles se rozběhl chodbou, ale zanedlouho se octl

na jejím konci. Chodba dál nepokračovala.

Dole bylo slyšet křik a dupot.

„Jsme ztraceni,“ povzdechl si hrabě.

„Takhle nikdy nemluvte!“ vyjel na něj Biggles.

V tom zahlédl jakési dveře a okamžitě poznal, že je

to nákladní výtah, sloužící pro dopravu zavazadel.

Výtahová kabina však za dveřmi nebyla. Stiskl proto

knoflík a slyšel, jak se kdesi rozezvučel zvonek.

128

Všechno nyní záviselo na tom, přijede-li k nim

výtah. Konečně se ozval zvuk stoupajícího výtahu. Ale v

téže chvíli se v ohybu chodby objevil Harran s několika

muži, z nichž někteří byli v uniformách. Zarazili se, když

uviděli v Bigglesově ruce namířenou pistoli.

„Jeden jediný krok, Harrane, a bude to váš poslední

krok!“ vykřikl Biggles ostrým hlasem. Při posledním

slově zaskřípaly otevírající se dveře výtahu. Vystoupil z

nich zívající vrátný. Hned se ale vzpamatoval, když

uviděl, co se děje.

Biggles ho rychle odstrčil na stranu.

„Nastupte si!“ poručil krátce hraběti.

Když zavíral dveře, bylo slyšet dupot běžících

pronásledovatelů. Stiskl knoflík a výtah začal klesat.

„Teď je jen otázka, kde s námi zastaví,“ zavrčel

Biggles.

Octli se v spoře osvětlené místnosti, plné kufrů a

zavazadel.

„Vypadá to tu jako v úschovně,“ konstatoval Biggles

a oči se mu rozzářily, jakmile objevil dveře. Po

několikerém trhnutí klikou konečně povolily. Za dveřmi

byl dvůr s východem do postranní uličky. Biggles strnul.

Všechno bylo pokryto čerstvým popraškem sněhu.

129

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

DALŠÍ NEBEZPEČÍ

„Na co čekáme?“ zeptal se hrabě zvědavě. Biggles

se znovu rozhlédl a dal se do smíchu. „Na nic,“

odpověděl a postoupil o několik kroků kupředu. „Je

zajímavé, jak často se člověku postaví do cesty nečekané

překážky,“ dodal trpce.

„A co se vlastně stalo?“

„Povím vám to, ale až budeme v bezpečí. Teď

bychom měli co nejrychleji zmizet.“

Podle Bigglesova odhadu postranní ulička ústila na

hlavní náměstí, nyní téměř prázdné. Na místě, kde před

chvílí vysypal Ginger svůj náklad, postávalo ještě

několik zvědavců. Biggles si jich nevšímal, ale zamířil

rovnou k parkovišti automobilů. Jakmile zjistil, že tam

zbývají již jen tři auta, přidal do kroku.

Ginger se opíral o strom, stojící nedaleko druhého

vozu, ale zřejmě pozorně sledoval celé okolí, neboť než k

němu Biggles a hrabě Saurin stačili dojít, motor už běžel

na plné obrátky.

„Šlápni na to!“ zvolal netrpělivě Biggles, sotva

usedli do vozu.

„Trvalo vám to nějak dlouho,“ stěžoval si Ginger.

„Asi vás nepřekvapí, že už jsem o vás začínal mít strach,

zejména když ostatní auta začala odjíždět. Původně jsem

si vybral francouzskou značku…“

„Na tom teď vůbec nezáleží, jakou značku sis

vybral,“ odsekl krátce Biggles. „Dávej teď raději pozor

na cestu!“

130

„A kam vlastně jedeme?“

„Samozřejmě zpátky k letadlu.“

„Myslím, že nám letadlo nebude nic platné, když je

takovéhle počasí,“ odpověděl Ginger, stíraje vločky

sněhu usazující se na předním skle.

„Mohlo by už konečně přestat sněžit.“ Ginger

zavrtěl hlavou.

„To hned tak nepřestane. Viděl jsem, když sníh

začal padat. Byly to pořádné vločky. Asi bude sněžit

dlouho.“

„Nedá se nic dělat,“ prohlásil Biggles. „Kéž by se

nám podařilo vzlétnout!“

Obrátil se na liraběte.

„Čeká na nás letadlo,“ vysvětloval, „ale to není, jak

jistě víte, ve sněhové bouři příliš bezpečný dopravní

prostředek, i když se mu podaří vzlétnout. A to se

vždycky nepodaří.“

„A jinak se do Mosyru dostat nemůžeme?“ zeptal se

hrabě.

„Ne.“

„Mohli bychom to snad zkusit po mostě.“

„To bychom sice mohli, ale nic by nám to

nepomohlo.“

„Proč?“

„Protože mostu chybí dva prostřední pilíře.“

„Cože?“

„Ano. Nejdůležitější část mostu je pryč.“

„A kde je?“

„Na dně řeky.“

„Bože můj! Jak se tam dostala?“

„Na mostě vybuchla bomba.“

„A jak k tomu došlo, u všech rohatých?“

131

„Provedli jsme nálet.“

„Aha, už to chápu.“

„Kdybych předem věděl, co vím teď, počkal bych do

zítřka, ale ve chvíli, kdy jsem na most shodil bomby,

jsem netušil, že jste byl unesen.“

„Co tedy budete dělat?“

„Nejprve se musíme dostat na místo, kde jsme

letadlo zanechali, a zjistíme, jestli Algy na nás ještě čeká.

Já ale pochybuji, že tam bude, doufám totiž, že měl tolik

rozumu a odletěl dřív, než se strhla ta sněhová bouře.“

„Měl vůbec nějakou šanci včas odletět?“

„Ano, protože fronta přišla od severu a Gomal leží

na jihu. Odstartoval-li Algy ihned, jak dopadly na zem

první vločky, jistě se dostal bezpečně domů. O tom však

nemá smysl se dohadovat. O dalších možnostech si

promluvíme, až dojedeme na místo. Buď opatrný,

Gingere, abychom nesjeli z cesty!“

Uvnitř vozu se rozhostilo ticho. Auto uhánělo

zasněženou krajinou a sníh padal čím dál hustěji.

Asi po hodině jízdy se dostali k poli, na němž

přistáli. Biggles vystoupil a poklekl na zem.

„Je to horší, než jsem si myslel,“ mumlal si pro sebe.

„Je tady?“ zeptal se Ginger.

„Nevím, není pořádně vidět. Sníh zakryl stopy. I

kdyby tu Algy byl, je téměř vyloučené, že by se nám nyní

podařilo odstartovat. Nebezpečí ani riziko mi nevadí, ale

v dobrovolném hazardování se životem jsem nikdy

neviděl smysl.“

Ginger zaparkoval vůz na okraji vozovky a všichni

tři se rozběhli po poli k místu, kde zanechali letadlo.

Žádné nenašli, jak Biggles očekával, ale nijak ho to

nemrzelo, neboť na poli byly hluboké závěje.

132

„A co teď?“ zeptal se rezignovaně Ginger, když se

přesvědčili, že letadlo tam nikde není.

Hrabě v něm vzbudil paprsek naděje.

„Počkejte, počkejte chvilku!“ zvolal. „Myslím, že na

Gingerovu nesnadnou otázku znám odpověď. Znám

tenhle kraj dobře, protože jsem tu jako chlapec chytával v

řece ryby. Dole směrem po proudu je starý mlýn a u něho

vždycky bývala loďka.“

„Jak je to odtud daleko?“

„Asi čtyři míle.“

„To není moc daleko. Dá se tam dojet autem?“

Ginger zaparkoval vůz a všichni tři se rozeběhli po poli.

133

„Nedá. Musíme jít podle řeky. Vede tam pouze

pěšina.“

„Za takového počasí, jaké je dnes, to bude opravdu

příjemná procházka,“ podotkl ironicky Biggles. „Nemám

rád procházky za krásného počasí, natož v takovémhle, a

o tom, že je noc, raději ani nemluvím. Myslíte si, hrabě,

že ty čtyři míle ujdete?“

„Myslím, že to dokážu.“

„Dobře. Nejlepší bude, když se na cestu vydáme

hned, mohli bychom tu nakonec zmrznout.“

Vykročili přímou cestou k řece, ale v prudké

sněhové vánici postupovali kupředu s velkými obtížemi.

Asi za půl hodiny dorazili k pěšině, která vedla podél

břehu. Ginger poznamenal, že na tomto místě byli i

večer, když přistáli. Řeka se táhla jako obrovitý had a

pokud se jí drželi, nemohli zabloudit. Také chůze zde

byla snadnější, než na otevřeném poli. Hrabě vykročil

první.

„Sníh má také své výhody a přednosti,“ řekl

optimisticky. „Nemusíme se alespoň bát, že nás budou

pronásledovat.“

„Tím si nejsem tak docela jist,“ odpověděl skepticky

Biggles. „Nu, zatím jsme měli štěstí.“

Asi po dvou hodinách chůze hrabě konečně oznámil,

že se blíží k cíli. Bylo to v pravý čas, neboť již byli

pořádně unavení. Jeho sdělení je tak vzpružilo, že

okamžitě přidali do kroku.

„Ale i v tom případě, že se nám podaří dostat se přes

řeku, bude nás čekat ještě pěkný kus cesty,“ podotkl

Ginger.

134

„Jakmile budeme v Mosyru, nebude těžké opatřit si

nějaké auto,“ ujišťoval ho hrabě.

„Rozhodně bychom neměli zůstávat blízko hranice. I

kdybychom byli od Gomalu tisíc mil, musíme si

pospíšit.“

„To máte pravdu,“ přisvědčil hrabě, oprašuje si sníh

z kabátu. Sníh byl ale naštěstí suchý a vůbec se nelepil.

„Vím, kde jsme, velmi dobře se na tato místa pamatuji.“

Padající sníh už nebyl tak hustý a nedaleko se

objevily vysoké stromy. Náhle se břehy zvedly a

uprchlíci nyní vcházeli do hlubokého údolí.

„Kde se na takovém místě vzal mlýn?“ divil se

Biggles.

Je to vlastně také pila,“ odpověděl hrabě.

„Rozřezávají zde kmeny a přepravují je po vodě na další

pilu, kde z nich dělají prkna. V blízkém okolí jsou doly,

kde prkna potřebují. Musíme být opatrní, aby nás nikdo

nespatřil. Nezapomínejte, že zdejší lidé jsou našimi

nepřáteli. Tamhle už vidím mlýn a pilu! Já…,“ zmlkl

náhle. „Nějak se to tu změnilo,“ dodal po chvíli nejistě.

Udělali ještě několik kroků.

„Nechci být špatným prorokem, ale zdá se mi, že z

celého mlýna zůstalo jen pár zdí,“ pronesl Biggles.

„Mlýn i s pilou vyhořel.“

Hrabě údivem vykřikl a rozběhl se vpřed.

„Máte pravdu,“ zvolal. „Budovy vyhořely a… loďka

je pryč.“

Biggles se zastavil a rozhlédl se. Na místě, kde kdysi

stával mlýn, se nyní tyčily k obloze jen zbytky ohořelých

zdí. Z řeky nyní trčela napolo do bahna ponořená stará a

ztrouchnivělá loďka. Stálo zde i několik ohořelých

stromů, které také vzaly při požáru za své.

135

„Tak to vypadá,“ zabručel Biggles, „že jsme se

zpozdili asi tak o pět let.“

„Je mi to líto,“ přikývl smutně hrabě.

Ginger zhluboka vzdychl a právě chtěl promluvit,

když se z lesa ozvalo dlouhé, hrozivé zavytí, takže se

celý zachvěl. „Bože, co to bylo?“ vykřikl. Hrabě se

ohlédl. „Vlci!“ odpověděl stísněně.

„Vlci!“ opakoval to krátké slovo Biggles. „Tady se

vyskytují vlci?“

„Někdy v zimě se v této hornaté části země objevují.

Zaženou je sem mrazy a hlad.“

„To je opravdu velmi příjemné zjištění,“ podotkl

Biggles, dívaje se do tmy. „Nerad bych se dal sežrat,“

ušklíbl se a vytáhl z kapsy pistoli.

„Já taky ne,“ vyhrkl Ginger.

Vtom přestalo sněžit, obloha se rázem vyjasnila a

bílý kraj se zatřpytil žlutavým svitem měsíce.

„Hm, co podnikneme teď?“ vyjel ostře Biggles.

„Rychle se zamyslete! Situace se nám začíná vymykat z

rukou!“

„Podívejte se!“ zasípal hrabě.

Když se Biggles s Gingerem otočili, spatřili ve

vzdálenosti asi padesáti yardů mihnout se několik hbitých

temných stínů.

Biggles na ně zamířil, ale než stačil vypálit, zmizely

stíny mezi černými stromy, jako by vlci vytušili jeho

úmysl. Hrabě vykročil rychle ke mlýnu.

„Skryjeme se tam!“ navrhoval. „Vlci se hned tak

neodváží napadnout něco, co se podobá domu.

Přepadnou-li nás ale venku, je s námi konec.“

136

Nebylo třeba, aby svá slova opakoval dvakrát.

Všichni tři se rozběhli ke zbytkům budovy. Z ohořelého

přízemí vedly kamenné schody do prvního patra.

„Bude nejlepší, když vylezeme co nejvýš, potom se

rozhodneme, co podnikneme dál,“ mínil Biggles.

„To je pravda – to bude nejrozumnější,“ přikývl

hrabě. „Zdá se, že tu uvízneme až do rána. Vlci nejsou

žádní hrdinové a za denního světla útočí jen zřídka.“

„To už jim tedy moc času nezbývá. Moje hodinky

ukazují skoro pět hodin.“

Vyběhli po schodišti do prvního patra, z kterého

zbylo jen torzo.

Biggles vyhlédl otvorem v rozpadlé zdi. V kruhu

kolem vyhořelé stavby sedělo asi třicet nebo čtyřicet

šedavých vlků, těžce oddychujících a vyplazujících

jazyky. Nad hlavami jim stoupala pára.

„Příjemná zvířátka, že ano?“ ušklíbl se Biggles a

podíval se na Gingera, který se postavil vedle něj.

Ginger místo odpovědi vytáhl z kapsy pistoli. „Co

chceš dělat?“ zeptal se Biggles. „Střílet!“ ozval se

bojovně Ginger.

„Na to bude dost času, až se dostanou na schody,“

řekl temně Biggles. „Šetři střelivem, a kromě toho

nemusí nikdo vědět, že jsme tady.“

„To má člověk z toho, když se doma nudí,“

zamumlal ponuře Ginger.

„Teď mlč! Předtím jsi stále naříkal, že ti chybí

trocha vzrušení. Když už ho máš dostatek, nestěžuj si a

ničeho nelituj,“ odbyl ho krátce Biggles a sedl si na

nejvyšší schod, chtěje tak vyčkat, až se rozední.

137

KAPITOLA PATNÁCTÁ

RISKANTNÍ PODNIK

Měsíc zvolna zapadal a obloha začala šednout.

Počasí se zlepšilo, vzduchem poletovaly již jen jednotlivé

vločky a dokonce i vítr se ztišil. Nastalo ponuré ticho.

Potom se ozval Ginger.

„Vlci se přibližují,“ řekl vyděšeně.

Biggles vstal. Vlci ještě seděli v kruhu, ale několik

zvířat popošlo k domu.

„Takhle to dělají vždycky,“ prohlásil hrabě. „Čekají,

až se některý z nich odváží, a potom zaútočí všichni.“

„Nejlepší by bylo vyplašit je dřív, než se k útoku

odhodlají,“ mínil Biggles. „Doufal jsem, že nebudeme

muset použít pistole, abychom se neprozradili, ale v tom,

jestli nás dopadnou naši nepřátelé, nebo jestli nás sežerou

vlci, není žádný rozdíl. Střel do nich, Gingere!“

Ginger si opřel pistoli o ohořelý trám, aby mohl lépe

zamířit a potom stiskl spoušť. V prvním okamžiku

neviděl, jestli se mu podařilo některé zvíře zasáhnout,

protože byl oslepený plamenem, který při výstřelu

vyšlehl z hlavně. Když potom znovu začal vidět, žádného

vlka už nespatřil.

„To jsem žádného nezasáhl?“ zabručel zklamaně.

„Ne – jenom si je vyplašil,“ zašklebil se Biggles.

„Vrátí se, až se vzpamatují a překonají strach,“

upozorňoval je hrabě.

„To si ale budou muset pospíšit, chtějí-li se nažrat

do rána,“ odpověděl Biggles. „Už začíná svítat –

podívejte se!“

138

Ukázal rukou na východ, kde se nad zalesněnými

vrcholy objevily šedé šmouhy rodícího se nového dne.

„Začíná tát,“ dodal pak zasmušile. „Není divu, tady

na jihu. Myslím, že Algy bude na rozpacích, co by měl

udělat.“

„Na tomhle poli by nemělo smysl pokoušet se o

přistání,“ ozval se hrabě.

„A proč?“

„Dovedete si představit, co se stane, když sníh začne

tát? Celá tahle rovina se octne pod vodou.“

„I hrome! Na to jsem vůbec nepomyslel,“ zavrčel

Biggles. „A co řeka?“

„Z hor se sem přivalí spousta vody a zaplaví celý

kraj. Řeka bude rozbouřená a nikdo se nebude moci

několik dnů, než voda opadne, dostat na druhý břeh.“

„Ať to bude tak nebo onak, vypadá to, že jsme se

dostali do pěkné kaše,“ povzdechl si Ginger a hodil do

vody kousek dřeva.

Jakmile bude světlo, máme na krku naše

pronásledovatele, budou na nás pořádat štvanice po

celém kraji,“ ušklíbl se Biggles. „Neměli bychom se

pokusit o přeplavání řeky?“

„Škoda slov,“ mávl rukou hrabě. „I kdybychom

nebrali v úvahu dravý proud, zaručeně bychom

prochladli dřív, než bychom se dostali do poloviny řeky.“

„A nikde jinde tu není přechod přes řeku?“

Ginger náhle popadl Bigglese za ruku.

„Je!“ vykřikl vítězoslavně.

„Jak to?“

„Viděl jste ten kousek dřeva, který jsem hodil do

vody?“

„Ano.“

139

„Plul přímo na druhou stranu, k protějšímu břehu –

tam, kde je vidět písčina. Proud zde zahýbá, naráží na

břeh a potom se obrací přímo na protější břeh. Podívejte

se, vidíte ten kousek dřeva na protějším břehu?

Kdybychom svázali dohromady několik trámů, vznikl by

vor a s jeho pomocí bychom se dostali na druhou stranu.

Potřebovali bychom jen provazy.“

„To je skvělý nápad, Gingere!“ vykřikl nadšeně

Biggles. „Poohlédneme se po něčem, čím by se trámy

daly svázat dohromady. A co ten starý člun? Snad tu

něco najdeme. Až se rozední, nebudeme mít už starosti s

vlky. Přesto Gingere, měj stále připravenou pistoli.“

Nyní se všichni tři vydali hledat něco, čím by mohli

nahradit provazy. Ve mlýně nenašli nic, ale ve člunu

Biggles objevil kus starého voskovaného plátna.

„Nenajdeme-li nic jiného, roztrháme je na pruhy, i

kdyby nás to mělo zdržet,“ řekl. „A co tohle?“ ukázal na

zrezivělý řetěz. „Provaz by byl samozřejmě lepší.“

Ve člunu už nic jiného nebylo, ale když sáhl pod

sedátko, radostně vykřikl, neboř ze skrýše vytáhl několik

kusů různě dlouhých provazů. Jeden z nich napjal, aby

vyzkoušel, jak je pevný a hned se zklamaně ušklíbl,

protože provaz okamžitě praskl jako nějaká nit.

„Ty nám moc platné nebudou,“ vzdychl hrabě.

„Budeme-li s nimi zacházet opatrně, těch několik

minut, než se dostaneme na druhý břeh, udrží vor

pohromadě,“

odpověděl

Biggles.

„Uprostřed

zpevníme řetězem.“

Vzal provazy a pospíchal s nimi k hromadě trámů

ležících blízko řeky. Některé z nich byly už částečně pod

vodou.

140

„Vy, hrabě, ovinete provaz kolem trámu, ty,

Gingere, budeš provaz utahovat a já vám budu trámy

přisunovat! Svazujte trámy k sobě co možná nejtěsněji,

aby nás vor unesl!“

Nebyla to sice těžká práce, ale vyžadovala opatrnost

a šetrné zacházení, protože provazy byly zetlelé.

Postupovali přesně tak, jak Biggles navrhl, a po půl

hodině horečné práce vyšlo slunce. Vzduch se oteplil a

všichni se začali potit.

„Snad už je ten vor dostatečně široký,“ prohlásil

Biggles, prohlížeje výsledek společné práce. „Nesmíme

už ztrácet čas – podívejte se na řeku! Za poslední hodinu

stoupla hladina nejméně o jednu stopu. Řekl bych, že se

řítí dvojnásobnou rychlostí. Přines, Gingere, ten řetěz!

Použijeme ho jako hlavní úvaz. A snad bychom také

mohli použít to plátno. A co…?“ najednou se odmlčel a

ohlédl se na břeh. „Zdá se mi, že jsem zaslechl nějaké

podezřelé zvuky.“

„Já také,“ vydechl Ginger.

Rozběhl se do mlýna a rychle vyběhl po schodech

nahoru, aby se mohl rozhlédnout. Vmžiku byl zase

zpátky, celý udýchaný. „Rychle na vodu! Rychle na

vodu!“ volal. „Co se děje?“

„Vojáci! Vojáci se psy! Sledují naši stopu. Jsou už

nablízku a běží.“

Biggles neztrácel čas dalšími řečmi a chytil vor za

jeden konec. Společně s hrabětem jej stáhli do vody.

Ginger stál za nimi a držel pro všechny případy konce

provazů. Vor se okamžitě octl v proudu. Jak v něm

kolísal, voda jej zalévala.

„Všichni si lehněte!“ nařídil Biggles. „Rozložíme

tak stejnoměrně svoji váhu.“

141

Hrabě i Ginger ho uposlechli, vor se okamžitě dal do

pohybu a proud vody ho unášel doprostřed řeky.

Takto unášeni řekou pozorovali břeh, na němž se

každou chvíli mohli objevit jejich pronásledovatelé.

Dostali se již do poloviny cesty, když se na břehu objevil

první, zuřivě štěkající pes. Hned za ním se vynořil voják

a za ním druhý. Jejich povyk našim hrdinům prozradil, že

je už spatřili.

„Skloňte hlavy!“ zavelel Biggles. „Začnou po nás

střílet, ale toho se nemusíme bát. Ještě jsem neviděl

člověka, který by se strefil, když předtím utíkal.“

Sotva domluvil, ozvala se první rána. Daleko od

místa, kde plul vor, pleskla o vodní hladinu kulka.

Biggles vytáhl z kapsy pistoli a také vypálil, i když

nepředpokládal, že by se mu podařilo někoho zasáhnout.

142

Proud unášel vor doprostřed řeky…

143

„Beng! Beng! Beng!“ štěkala pistole a vojáci, kteří

stáli na břehu, rychle uskočili za stromy, aby se kryli.

„Jak jsme daleko od břehu, Gingere?“ zeptal se

Biggles, upíraje oči na místo, kde zmizeli vojáci.

„Dvacet yardů.“

„A plujeme přímo k tomu písku?“

„Řekl bych, že ano.“

„Připravte se tedy – jakmile tam budeme, vyskočíme

na písčinu a poběžíme k nejbližším stromům. Při běhu se

přikrčte pokud možno až k zemi.“

Za okamžik se opět ozvalo několik výstřelů a

v nebezpečné blízkosti voru zahvízdalo pár kulek.

„Beng! Beng!“ vyštěkla Bigglesova pistole. Konečně se

vor dotkl dna. Plavidlo sebou dvakrát škublo a Biggles

tak poznal, že oba jeho společníci vystoupili na břeh.

Vypálil tedy ještě jednou na nepřítele a vzápětí se také

rozběhl ke stromům, snaže se při tom kličkovat na

všechny strany.

Jedna kulka se zaryla do písku těsně vedle jeho boty,

druhá mu zasvištěla kolem hlavy.

„Nestalo se vám nic?“ zvolal, když se také on dostal

mezi stromy.

Ginger i hrabě hlasitě oddechovali. Když se na

Bigglesovu otázku ozvala negativní odpověď, ulehčeně si

vydechl.

„Teď se budeme držet v hustém podrostu! Nesmíme

se jim vůbec ukázat!“ nařídil a vykročil za přáteli, kteří

se už vydali na cestu. Stromy jim poskytovaly dostatečný

úkryt, takže chůze nebyla příliš nebezpečná.

144

Brzy se tak dostali k nedalekému kopci, kde se na

chvíli usadili na mohutném balvanu.

„Měli jsme skutečně nejvyšší čas, viďte?“ usmál se

na hraběte, na němž nebylo vůbec patrné, že právě vyvázl

z nějakého nebezpečí.

Saurin vlídně přikývl.

„Jenom nezapomínejte, že jsme ještě v cizí zemi!“

varoval Bigglese před předčasným optimismem. „Jak

daleko jsme od hranic?“

„Myslím, že asi dvě míle.“

„Pokud vám to nebude vadit, mohli bychom

pokračovat v cestě. Čím dřív se dostaneme do Mosyru,

tím dřív si budeme moci svobodně vydechnout. Pokud se

nepletu, je za tímhle hřebenem rovina.“

„Ano, je. Tyto kopce rychle spadají do roviny.“

„Dostaneme-li se tam, můžeme doufat, že nás Algy

spatří a naloží do letadla,“ pokračoval zamyšleně

Biggles. „Doufejme, že se nám to podaří.“

Kopec byl příkrý a sráz poměrně dlouhý, takže jim

trvalo téměř hodinu, než se dostali na vrchol. Řeku

slyšeli hluboko v údolí, ale neviděli ji, protože stromy

jim bránily ve výhledu. Ani hluk pronásledovatelů k nim

nedoléhal. Po několikaminutovém odpočinku se opět

vydali na cestu. Nyní již ale sestupovali. Asi za dvacet

minut narazili na obyčejný plot z ostnatého drátu. Nikdo

zde však nebyl. Byla-li tam někde pohraniční hlídka,

nezahlédli ji. Bez dalšího váhání prolezli mezi dráty na

druhou stranu hranice, do Mosyru.

„Takhle je to rozhodně lepší,“ konstatoval Biggles,

když se přiblížili k rovině.

Náhle zaslechli zvuk letadlových motorů.

„To je Algy!“ vykřikl Ginger radostně.

145

Biggles zavrtěl odmítavě hlavou, naslouchaje

zkušeným uchem hukotu motorů, jejichž hluk stále sílil.

„Mýlíš se, chlapče,“ řekl. „Podívej se!“

Ukázal mezi stromy na řadu stíhaček, letících nízko

nad zemí. Proletěly jim téměř nad hlavou.

„Hledají nás. Musíme být opatrní, nebo s námi bude

zle,“ prohlásil Biggles. „Spatří-li nás…“

„A co potom, až se dostaneme na rovinu?“ zeptal se

Ginger.

„Počkej si, až tam budeme!“ odsekl Biggles.

Cestou dolů spatřili stíhačky ještě několikrát. Nebylo

už možné pochybovat o tom, po čem pátrají. Nemuseli se

však příliš obávat, že je piloti objeví, protože byli

chráněni stromy. Ostatně, i kdyby je některý z pilotů

zahlédl, co by mohl podniknout, když na svahu se nedalo

přistát?

„Mám jen strach, aby se s nimi nesrazil Algy, kdyby

se nás vydal hledat,“ vyslovil své obavy Biggles a

pohodil hlavou směrem ke vzdalujícím se letadlům.

„Také mě to napadlo,“ řekl stísněně Ginger, sbíhaje

dolů po příkrém svahu.

Potom zmlkli. Trvalo jim téměř hodinu, než se

dostali na rovinu. Za celou tu dobu byla pronesena jediná

věta, když se nad nimi objevil dvousedadlový letoun.

„Aby nás vypátrali, nasadí zřejmě celé letectvo,“

ozval se Biggles, dívaje se nahoru.

„Tamhle vidím nějaký statek,“ ozval se hrabě. „Snad

bychom tam mohli zajít a požádat o něco k jídlu a o

trochu čaje nebo kávy. Až místní lidé zjistí, kdo jsme,

jistě nás neodmítnou.“

„To je docela rozumný nápad,“ přitakal uznale

Biggles.

146

Aby se ke statku co nejrychleji dostali, přidali do

kroku. Byli právě uprostřed pole a vzdáleni dobrých sto

metrů od nejbližšího úkrytu, když se přímo nad nimi

objevil nepřátelský letoun.

Uvažovat o tom, zda si jich pilot všimne, bylo

zbytečné. Biggles si okamžitě uvědomil hrozící

nebezpečí. Stíhačka zřejmě patřila do formace, kterou

několikrát viděli při sestupu z hřebene, ale zřejmě došlo k

rozdělení formace, aby jednotlivá letadla pokryla co

nejrozsáhlejší území. Pilot jistě okamžitě zpozoroval

uprchlíky, jejichž tmavé siluety se zřetelně odrážely od

bílého pozadí zvolna roztávajícího sněhu.

Jakmile Biggles letoun spatřil, okamžitě ostatní

varoval výkřikem. Na okamžik se zastavil a rychle

uvažoval. Potom se dal do běhu zpět k plotu, jímž před

tím prolezli, aby si zkrátili cestu ke statku.

„Rychle! Rychle!“ volal na své přátele. „Do

příkopu!“

Byli od plotu vzdáleni dobrých deset yardů, když

hukot motoru přehlušil štěkot kulometu. Déšť kulek,

který se snesl na zem, rozprášil naše hrdiny do všech

stran. Jako šipky letěli směrem k příkopu. Letoun se

pohyboval tak těsně nad zemí, že se jí koly podvozku

málem dotýkal.

147

Letoun se pohyboval těsně nad zemí, že se jí koly

podvozku málem dotýkal.

148

„Natáhněte se!“ zařval Biggles. „Sníh nesníh, ten

chlap nás má na mušce.“

Přitisknutý k zemi Biggles slyšel, jak letoun nahoře

krouží a rychle se zase vrací. Jediným pohledem poznal,

že mají co činit se zkušeným pilotem. Nyní nepřeletěl

příkop stejně jako poprvé, nýbrž zaujal takové postavení,

aby je mohl co nejdéle ostřelovat.

Teď tedy nemohli dělat nic. Nezbývalo jim nic

jiného, než klidně ležet a čekat, jak to dopadne, protože

příkop jim přece jen poskytoval lepší ochranu než

otevřená rovina.

Zatímco si Biggles lámal hlavu, jak vyváznout z této

zoufalé situace, na obloze se objevilo další letadlo.

Biggles v první chvíli nevěděl, co se děje, ale podle

zvuku poznal, že se situace změnila. Pojednou se mu

zdálo, že se letadlo řítí přímo k zemi. Vzápětí se ozval

příšerný rachot, jako kdyby najednou vystřelilo několik

kulometů. Napadlo ho, že se letadla opět spojila v

původní formaci, ale když se obrátil na záda a pohlédl

nahoru, vše mu bylo ihned jasné.

Nahoře byla dvě letadla.

Dvousedadlový letoun, který na ně ještě před chvílí

útočil,

nyní

divoce

manévroval,

pronásledován

neznámým letadlem. Byl to ten nový letoun, který

ukořistili den předtím.

Algy tedy z nějakého důvodu neletěl ve velkém

bombardém, ale vzal si menší letadlo, možná proto, aby

po nich mohl lépe pátrat. Kulomety obou letadel

pracovaly naplno. Nepřítel pálil do příkopu a Algy střílel

na protivníka před sebou. Bylo jen otázkou několika

následujících vteřin, než si pilot nepřátelského letadla

všimne Algyho. Jakmile k tomu došlo, pilot bez velkého

149

překvapení okamžitě zareagoval. Ve zlomku vteřiny se

vznášel nahoru jako pták, Algy těsně za ním, jako by obě

letadla spojovalo neviditelné lano.

Také hrabě a Ginger již zpozorovali, že se něco děje

a také se obrátili na záda. Oba vyskočili a rozechvěni

nejistotou sledovali, jak vzdušný souboj dopadne.

Neměli ani tušení, jestli byl nepřátelský letoun

zasažen, i když bylo dost nepravděpodobné, že by Algy

protivníka minul. Vtom pilot provedl vývrtku, sklonil nos

a nejvyšší rychlostí se řítil k pohoří, za nímž ve zlomku

vteřiny zmizel. Algy chtěl nepřítele pronásledovat, ale

zahlédl Bigglese, jak na něj zuřivě mává kapesníkem.

„Přeletí-li ty kopce, je ztracený,“ pomyslel si

Biggles. „Padne tam rovnou do pasti. Výborně! Má

rozum a vrací se,“ radoval se.

Dvousedadlový letoun se obrátil a začal se

připravovat na přistání. Biggles stále mával, ale dobře

chápal Algyho váhání. Sníh sice rychle mizel, ale přesto

na zemi stále zůstávala slabá vrstva závějí a pilot nemohl

vědět, co je skryto pod nimi.

Biggles přestal mávat, když hukot motorů ztichl a

letadlo začalo klouzat dolů. Všichni tři se jako na povel

rozběhli k místu, kde se letadlo nakonec zastavilo.

„Zůstaň sedět!“ vykřikl Biggles na Algyho, jenž se

právě zvedal ze svého sedadla.

„Proč?“ podivoval se Algy.

„Nedaleko odtud jsou další letadla. Ten chlapík,

jehož jsi zahnal, pro ně nejspíš letěl.“

„Cože?“ vyděsil se Algy a zase si sedl.

150

…rozechvěni nejistotou sledovali, jak souboj dopadne.

151

„Teď není čas na zábavu ani na dlouhé výklady,“

pokračoval rychle Biggles. „Co nejrychleji dopravíš

hraběte do Gomalu a potom se vrátíš pro nás!“ otočil se k

Saurinovi. „Nasedněte, pane! Nejrozumnější bude, když

si sednete na podlahu, abyste nepromrzl.“

„Nesouhlasím s tím, že byste tu měli zůstat,“

protestoval hrabě.

„Nezdržujte nás, prosím!“ vyjel Biggles. „Tady se

jedná o vteřiny. Nejdůležitější je, abyste se dostal domů.

My potom přiletíme za vámi.“

Hrabě již déle neodmlouval a nastoupil do letadla.

Biggles dal Algymu znamení ke startu.

„Budeme tu na tebe čekat!“ vykřikl.

Algy neodpověděl. Zdvihl jen levou ruku na

pozdrav. Motor se rozburácel, Biggles se opřel o letoun,

aby mu tak pomohl otočit se. Letadlo se zvolna rozjelo

po mokrém sněhu a v okamžiku se vzneslo do vzduchu.

Uklidněný Biggles se obrátil ke statku, před nímž již

postávalo několik zvědavců.

Došli s Gingerem právě ke stájím, když se nad

pohořím objevilo šest letadel. Biggles chytil Gingera za

ruku a strhl ho do stínu stodoly, odkud formaci napjatě

pozorovali.

„Odletěli v pravý čas,“ zahučel Biggles. „Teď už

jsou v bezpečí. Pochybuji, že by se tihle chlapíci odvážili

pronásledovat naše letadlo až do Gomalu.“

„Naše letadlo?“ opakoval pochybovačně Ginger.

„Ano, ty sis nevšiml, že mělo mosyrské značky,“

usmál se Biggles. „Řekl bych, že Smyth a Carter

nezaháleli. Už se vracejí,“ vyhrkl, když nepřátelská

letadla změnila kurz a obrátila svá letadla směrem k

152

pohoří. „To je znamenité! Budu daleko veselejší, když je

neuvidím. Pojd, půjdeme zjistit, jestli bychom tu

nedostali kousek chleba!“

Tak došli až na zápraží, kde stáli sedlák se ženou a

několika malými dětmi. Domluva byla sice složitá, ale

poté, co Biggles vytáhl z kapsy mosyrskou bankovku,

rychle přinesli na stůl čaj, vejce a talíř nakrájené slaniny.

„Algy se bude muset obrátit dvakrát, aby nás mohl

odvézt.“ konstatoval Ginger, nakládaje si na krajíc

pořádný kus slaniny.

„Už jsem o tom uvažoval,“ odpověděl Biggles, „ale

myslím, že to nebude nutné, protože ty i Algy jste oba

lehcí. Budu-li letadlo řídit já, snad se tam dozadu vejdete

oba. Nebude to sice příliš pohodlné, ale letadlo nás unese

všechny tři.“

Sedlák i celá jeho rodina si je zvědavě prohlíželi. Na

tom nebylo samozřejmě nic divného, ale Biggles by jim

rád všechno vysvětlil. Bohužel však neuměl mluvit jejich

jazykem.

Když se najedli, zapálili si cigarety. Brzy potom

zaslechli zvuk blížícího se letadla.

„Přesvědčte se nejprve, je-li to skutečně Algy!“

připomínal Bigglesovi opatrnost Ginger.

„Je to určitě on,“ odpověděl Biggles, když viděl

letadlo, jak se chystá k přistání. Oba rychle poděkovali

hostiteli a rozběhli se po poli.

153

Jste zatčeni, odpověděl povýšeně Malon.

Nebylo to tak jednoduché vtěsnat se ve dvou na

zadní sedadlo, ale nakonec se jim to podařilo. Ginger si

lehl na podlahu a vsunul nohy pod sedadlo. Algy měl

naštěstí na sobě teplou kombinézu, a proto chlad příliš

nepociťoval.

Biggles usedl na pilotovo místo a sevřel řídící páku.

Motor se rozběhl na plné obrátky a rozjel se po

zasněžené zemi. Zpočátku letěl nízko, a teprve když

dosáhl nejvyšší rychlosti, vznesl se strmě do vzduchu.

Asi po dvaceti minutách spatřili letiště. Tentokrát

Biggles přistál s opravdovou radostí. Jakmile letadlo

doběhlo, Biggles vyskočil a rozběhl se rovnou do lesa.

154

„Kde je Smyth, u všech hromů?“ zlobil se, když za

ním přiběhl Algy. „To nemá ve zvyku, aby tady nebyl

právě ve chvíli, kdy ho potřebujeme.“

Okamžitě umlkl, jakmile se z lesa vynořilo několik

mužů, kteří se tam zřejmě skrývali.

„Co to má znamenat?“ vyhrkl překvapeně.

Vtom se za ním kdosi ozval. Biggles se rychle

otočil. Za ním stál důstojník, hlavní pistole mířil přímo

na Bigglese. Okamžitě ho poznal. Byl to pobočník, který

doprovázel generála Rolanda, když za nimi přišel do

hotelu. Jmenoval se, jak se později dozvěděli, Malon.

„Co tohle znamená?“ vybuchl pobouřeně Biggles.

„Jste zatčeni,“ odpověděl povýšeně Malon. „Na čí

příkaz?“

„Na příkaz generála Rolanda.“

„A z čeho jsme obviněni?“

„Z vyzvědačství.“ Biggles pokýval hlavou. „Ach

tak!“ pronesl potichu.

155

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

ZA ÚSVITU

„Je mou povinností upozornit vás, že v případě

vašeho odporu, mám příkaz střílet,“ pokračoval pevným

hlasem Malon.

„Nepochybuji o tom, že plníte své povinnosti

vždycky naprosto přesně,“ odpověděl mu Biggles.

Malon se jenom ušklíbl, ale neřekl ani slovo.

„Kdo

pověřil

generála

Rolanda

vydáváním

takovýchto rozkazů?“ zeptal se chladně Biggles. Měl teď

jediný cíl – získat čas. Bylo mu jasné, že se dostali do

úzkých, a jeho mozek pracoval na plné obrátky.

„On sám,“ odsekl krátce Malon. „Kde je ten zrzavý

mladík?“

Biggles si až do tohoto okamžiku na Gingera

nevzpomněl, nebo měl za to, že Ginger stojí kdesi za

ním. A teď mu projelo hlavou, že asi ještě leží na podlaze

v letadle.

„Jak to mám vědět?“ divil se. „Snad jste nás viděl

přistávat?“

„Tady není. Tak kde je?“

„Neřekl bych vám to ani tehdy, kdybych to věděl.“

„Jak myslíte. Však my si ho najdeme. Pojďte!“

„Kam bychom měli jít?“

„Tam, kam vás máme odvézt.“

„A kam to má být?“

„Do kasáren.“

„Také na generálův příkaz?“

„Teď podléháte mým příkazům.“

156

Biggles pokrčil rameny. Shledal, že každý odpor by

byl marný a bude tedy nejlepší podřídit se a co

nejrychleji odtud zmizet, aby měl Ginger možnost něco

podniknout.

„Dobře,“ odpověděl co nejhlasitěji, aby ho Ginger

slyšel a pochopil. „Až se o vašem počínání dozví Její

Výsost, dostanete jiné příkazy, můj milý, a ty se vám asi

příliš líbit nebudou! Čím pojedeme?“

„Čeká tu na nás auto.“

„Pojedeme tedy autem. Jsem velmi unavený a je mi

zima, budu velice rád, až tahle kašpařina skončí.“

Malon cosi vykřikl a vojáci přistoupili k zatčenému.

Algy se postavil vedle Bigglese. Byl vztekem bílý jako

stěna.

„Dostanu-li toho ničemu Rolanda, zakroutím jemu i

tomuhle cápkovi krkem, že se jim už hlavy dopředu

nikdy neobrátí,“ procedil mezi zuby.

Biggles přikývl.

„Mohlo mě to napadnout, nebyl jsem dost

předvídavý,“ vzdychl hořce, když vykročili k silnici.

„Mám-li být upřímný, doufal jsem, že se Roland

neodváží zajít tak daleko. A jsem zvědav, jak daleko

zajde. Nám nezbývá nic jiného, než jen čekat a mít oči

otevřené dokořán. Kdybychom se bránili nebo stavěli na

odpor, zastřelili by nás, a ti lotři by měli důvod k radosti.

Jsem si jistý, že nic víc by si tenhle chlap nepřál, než

abychom se pokusili o útěk. Snad nás od sebe neoddělí.“

Na silnici stály dva vozy. Do prvního nastoupili

zatčení letci se svými strážci, do druhého zbývající

vojenský doprovod.

Malon vydal další příkazy a vozy se daly do pohybu.

157

„Kasárna jsou, tuším, někde na opačném konci

města,“ zašeptal Algy. „Povezou-li nás přes město, snad

bychom mohli něco podniknout“

„Nepovezou!“ odpověděl Biggles skepticky.

Měl pravdu. Automobily zanedlouho zahnuly

doprava a začaly město objíždět. Trvalo téměř hodinu,

než zastavily před bránou do kasáren.

Byla

vlastně

středověká

pevnost,

ale

modernizovaná. Masivní vrata byla zamčená, ale když

jeden z řidičů zatroubil, okamžitě se otevřela a jakmile

vjely vozy dovnitř, rychle se zase zavřela.

„To vypadá spíš jako věznice než jako kasárna,“

mumlal Algy, prohlížeje si zvědavě staré kamenné zdi.

„Vypadá to, že utéci se odtud jen tak nedá,“

poznamenal tiše Biggles, když vozy zastavily na nádvoří

a Malon jim poručil, aby vystoupili.

Pak je vedli temným podloubím a dlouhou chodbou

až k cele.

Uvnitř cely byl klenutý strop a holé kamenné zdi,

ozdobené iniciálami jejich předchůdců. Mezi vyrytými

jmény objevili i několik obrázků, z nichž některé

nepostrádaly šibeniční humor. Jeden vězeň připojil ke

svému jménu rozšklebenou lebku a dva zkřížené hnáty.

Uprostřed místnosti stál stůl s hrubě opracovanou lavicí.

Zbytek zařízení tvořila dvě lůžka z nehoblovaných prken.

Zamřížovaným okénkem, umístěným vysoko na stěně,

vnikalo dovnitř slabé světlo.

„Je to tu opravdu krásné,“ zavrčel Algy, když dveře

zapadly a letci osaměli. „Tahle díra vypadá jako cela

odsouzenců na smrt.“

158

„Mysli na něco příjemnějšího,“ zívl Biggles, usedaje

na lavici. „Jsem tak unavený, že už nejsem schopný na

nic myslet.“

„Měli jste neklidnou a vzrušující noc,“ připustil

Algy.

„To jsme opravdu měli,“ přisvědčil Biggles a krátce

mu vylíčil všechny události posledních hodin.

„Počítali jste s tím, že mě najdete na tom poli, když

jste se vraceli?“ zeptal se Algy, když přítel skončil.

„Vůbec ne. Udělal jsi dobře, když jsi odletěl.“

„Čekal jsem, dokud to šlo, ale když pak začalo hustě

sněžit, rozhodl jsem se odstartovat. Vrátit jsem se mohl

vždycky, šlo jen o to, aby se zlepšilo počasí. Když jsem

přiletěl do Gomalu, byla tma jako v pytli. Ačkoli Smyth

svítil, vůbec jsem letiště nemohl najít. Narazil jsem na

strom a porouchal křídlo, proto jsem dnes ráno přiletěl s

dvojmístným letadlem.“

Biggles pokýval hlavou.

„Hned mě napadlo, že se ti asi něco podobného

přihodilo.“

„Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem objevil toho

chlapíka, který po něčem střílel. Napadlo mě, že asi střílí

po vás, a tak jsem si pospíšil. On mi vlastně ukázal, kde

jste. Nejdřív jsem po vás pátral na druhé straně řeky.“

„Viděli jsme tě,“ řekl Biggles, „ale nevěděli jsme,

žes to ty. Byl jsi velmi vysoko a my jsme vyhlíželi

bombardér. Abych nezapomněl, co jsi provedl s

hrabětem?“

„Vyložil jsem ho na letišti. Naléhal na mě, abych si

pro vás pospíšil. Ihned se vydal pěšky k městu. Ještě mi

naposledy zamával.“

159

„Doufejme, že se dostal bez nehody do paláce,“

vydechl si Biggles.

Potom se nedůvěřivě rozhlédl kolem sebe a ztišil

Has.

„Ginger ho jistě vyhledá a řekne mu, co se stalo.

Byla to klika, že nevystoupil z letadla hned. Kdyby byl

zatčen, nemohl by nám pomoci, ale teď může o všem

informovat hraběte nebo Ludvíka.“

„Však se pořádně zapotí, než nás najdou.“

„O tom nepochybuji, ale jistě je napadne, že v tom

má prsty Roland, a zakročí, když nás nenajdou.“

„Ten se bude snažit ze všech sil, aby nás nenašli,“

zavrčel pochmurně Algy. „Ostatně byli jsme zatčeni pro

podezření z vyzvědačství. Roland to zařídil tak chytře,

abychom na dobu, než provede svou špinavou práci, byli

mimo liru.“

„To je pravda,“ přisvědčil Biggles. „O tom vůbec

nepochybuji.“

Jejich rozhovor byl přerušen příchodem čtyř strážců,

ozbrojených puškami s bodáky. Vedl je Malon. Biggles

vstal a překvapeně se na ně zadíval. Nečekal, že pro ně

přijdou tak brzy. Stál a mlčel, když je prohlíželi, neboť

věděl, že každý odpor by byl marný a zbytečný.

Všechno, co u nich našli, jim odebrali.

„Pochodem v chod!“ zazněl krátký povel.

„Kam?“ zeptal se Biggles. „Budete předvedeni před

soud.“

„Tak?“ ušklíbl se Biggles. „A kdo zasedá v tom

soudním tribunálu?“

„Členové mosyrského dvora.“

Biggles pohlédl na Algyho a pokrčil rameny.

160

„Myslím, že uděláme nejlépe, když půjdeme,“

prohlásil klidně. „Nemá smysl se bránit a dát se nakonec

odvléci smečkou kapesních zlodějů,“ obrátil se k

Malonovi, který ho výsměšně pozoroval.

„Pojďme!“ zakončil.

Opět je vedli chodbou, kterou sem přišli. Potom

vystoupili po kamenném schodišti do prvního patra a

zastavili se u dveří, před nimiž stáli dva strážci.

Malon otevřel a vešel, následován dvěma zajatci.

Biggles se pozorně rozhlédl.

V místnosti osvětlené několika lampami sedělo u

dlouhého stolu pět mužů. Na stole, potaženém zeleným

suknem, ležely rozložené papíry a psací potřeby. Jinak na

něm nic nebylo.

Pohledy všech se upíraly na vězně, kteří se blížili ke

stolu. Biggles si nepřátelsky měřil pouze jednoho z nich

– zřejmě předsedu soudu. Seděl uprostřed, po boku měl

vždy dva muže.

Byl to Roland.

Také generál se zahleděl na Bigglese. „Jmenujete se

Biggles?“ zeptal se hlasitě. Biggles sevřel rty.

„Proč bychom měli ztrácet čas takovými otázkami?“

řekl pilot odmítavě. „Vy přece víte, kdo jsem.“

„Odpovězte na mou otázku!“

„Dovolte mi také jednu otázku! Co sledujete touto

komedií?“ Generál se trochu naklonil.

„Vážený pane, obvinění, které proti vám bylo

vzneseno, se v případě, že bude prokázáno, trestá smrtí,“

varoval ho.

„Jestli tuhle komedii hrajete jen proto, abyste si

nechal schválit rozsudek, který jste nad námi už vynesl,

nemusíte toto líčení ani zahajovat.“

161

Roland přivřel oči.

„Drzost vám nebude nic platná!“

„Nám nebude platné ani nic jiného.“

„Ticho!“

Biggles si prohlédl ostatní členy soudu. Nebyla mezi

nimi ani jedna přátelská tvář, což ostatně ani neočekával,

protože mu bylo jasné, že jsou to Rolandovi přívrženci.

Jinak by tu neseděli.

Otočil se zpět k Rolandovi.

„Co je to za lidi?“ zeptal se, ukazuje na porotu.

„To jsou členové mosyrské armády.“

„A vaši přátelé, že ano?“

Generál si ho zlostně přeměřil.

„Doporučuji vám, abyste neznevažoval soud a

nezlehčoval jeho význam,“ zvýšil hlas.

„Naopak! Já to beru nesmírně vážně.“

„Budeme tedy pokračovat,“ odkašlal si Roland.

„Jaké jste národnosti?“

„To je vám snad známo,“ odsekl Biggles břitce.

„Budete odpovídat na mé otázky, nebo ne?“ vybuchl

generál, jemuž očividně docházela trpělivost.

„Nebudu,“ odpověděl klidně Biggles. „Nemáte

právo nás zadržovat a tím méně nás z něčeho obviňovat.

Já vím, co dělám, vy zrovna tak dobře víte, co děláte. A

vědí to nepochybně všichni, kteří jsou v této místnosti.

Proč bychom měli mařit čas zbytečnými řečmi? Pokud si

myslíte, že se vám podaří zakamuflovat vaše úmysly, jste

na omylu. Nechte tedy hloupostí a bez dalších komedií

dělejte, co jste si předsevzal.“

Roland se zašklebil a zdvihl pero do výše.

„Provedeme to tak, aby nikdo na světě nemohl říci, že

162

jste nebyli řádně souzeni,“ posmíval se. „Kdepak jste byli

dnes v noci?“

„To jistě dobře víte, jinak byste se mě neptal.“

„Byl jste za hranicemi této země?“

„Ano, byl.“

Generál začal něco psát na papír, který měl před

sebou. Když dopsal, pohlédl vítězoslavně na ostatní členy

soudu.

„Slyšeli jste, pánové?“ zeptal se významně.

„Zatčený se přiznává.“

Bigglese náhle cosi napadlo.

„A víte, proč jsem tam byl?“ zeptal se.

Generál na něho nechápavě pohlédl, takže bylo jasné

na první pohled, že neví.

„Tak nám to řekněte, proč jste tam letěl?“

Biggles vycítil, že atmosféra se poněkud změnila.

„Letěl jsem tam pro jednu velmi významnou osobu,“

odpověděl naprosto klidným tónem, dívaje se Rolandovi

přímo do očí. „Víte, kdo je ta významná osoba?“

Generálovi se zablesklo v očích. Nejdříve se jen

dohadoval, potom pochopil.

„Tak?“ vyhrkl vzrušeně.

„Ano,“ napodobil jeho rozechvění Biggles. „Působí

mi nesmírné potěšení vám sdělit, že tady děláte mnoho

povyku pro nic, zatímco byste se měl radovat, že hrabě

Saurin je opět v paláci. Dopravil jsme ho s přáteli do

Gomalu a to snad naprosto vylučuje jakékoli podezření.

Vsadil bych se, že moji výpověd do těch vašich papírů

nenapíšete!“

Generál se začal nervózně kousat do spodního rtu.

„Lžete!“ vybuchl zlostně.

163

Také v Bigglesových očích se objevil hněv. Jeho

dosavadní klid zmizel.

„Tak vy si dovolujete o mně říkat, že jsem lhář? Je-li

v této místnosti někdo lhář, pak jste to jedině vy!“

Generál vyskočil tak prudce, že při tom zlomil pero,

které držel v mce. Zlostně je odhodil a sáhl po revolveru,

ale hned zase ruku odtáhl.

„Myslím, že už jsme toho slyšeli dost,“ zasyčel.

„To se dalo čekat, že se takhle budete chovat,

jakmile uslyšíte pravdu,“ ušklíbl se Biggles.

Generál se obrátil na zbývající členy poroty.

„Jak odpovíte na otázku ohledně viny těchto dvou

pánů?“ zeptal se.

„Vinni,“ řekli jednohlasně.

Roland si zhluboka vydechl a těžce dosedl na židli.

„Slyšeli jste?“ podíval se na ně jako vítěz. „Teď vynesu

rozsudek.“

„Nenamáhejte se!“ vykřikl znechuceně Biggles.

Generál s úsměvem povstal.

„Rozsudek zní: nyní budete odvedeni do své cely a

za úsvitu budete zastřeleni oddílem, který k tomu určím.“

„Jistě jste si tuhle větu dlouho trénoval, abyste ji

mohl pronést s náležitým přednesem,“ rozesmál se

Biggles.

„Bůh buď vašim duším milostiv!“ zakončil zbožně

generál.

„Ponechte si toto přání pro sebe! Vaše duše je bude

potřebovat,“ zašklebil se Biggles.

Vtom mu čísi těžká ruka dopadla na rameno.

Obklopili je strážci a odváděli z místnosti. Tak se opět

octli v cele.

Biggles pohlédl na Algyho s rozpačitým úsměvem.

164

„Největší pitomost, jakou jsem kdy provedl, byla, že

jsem chtěl pomoci zemi, kterou ovládají gauneři,“ řekl

trpce.

„Je vůbec nějaká naděje, že z toho vyvázneme?“

Biggles si sedl na stůl, ruce zastrčil do kapes.

„Milý příteli,“ odpověděl už zase klidně, „byli jsme

již mnohokrát v pěkné kaši, ale horší než tahle už snad

ani nemůže být.“

„A co hodláš dělat?“

Biggles se rozhlédl po kamenných stěnách.

„Řekl bych, že mnoho tu dělat nelze,“ povzdechl si.

165

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

GINGER NA VÁLEČNÉ STEZCE

Ve chvíli, kdy Ginger ležel na podlaze letadla a jeho

přátelé byli zatýkáni, neměl ani zdání, že situace je

opravdu vážná.

Jak došlo k tomu, že Ginger ihned po přistání

nevystoupil z letadla? Když Algy vyskočil, chtěl ho

následovat, ale ke svému nemilému překvapení zjistil, že

mu pravá noha úplně ztuhla, protože ji měl dlouho

zkroucenou. Začal si ji zlostně třít, aby se mu v ní

rozproudila krev. Byl právě v plné práci, když zaslechl

slova, po kterých zpozorněl. Uslyšel totiž Bigglesův

dotaz: „Co to má znamenat?“ Jeho překvapení se však

změnilo v ohromení, když zaslechl Malonova slova: Jste

zatčeni!“

následujících

okamžicích

jednal

zcela

instinktivně. Nejprve se chytil sedadla a trochu se

povytáhl, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit, co se

děje. Měl štěstí, neboť oči všech zúčastněných se upíraly

jen na Bigglese a Algyho. Kdyby v té chvíli způsobil

hluk nebo na sebe nějak upozornil, byl by okamžitě

objeven.

Uvažoval, co se asi mohlo stát. Raději si však lehl na

podlahu a tam také vyslechl zbytek rozhovoru.

Nějakou dobu tam ležel a nemohl se k ničemu

rozhodnout. Musel vyřešit složitý problém. Buď zůstane

tam, kde je, a počká na vhodnou příležitost k okamžitému

zásahu, nebo zůstane schovaný a o záchranu přátel se

166

pokusí později. V kapse měl nabitou pistoli, ale jakou by

měl šanci proti sedmi nebo osmi ozbrojeným mužům?

Nakonec se rozhodl, že zůstane ve skrýši, pistoli

však měl pro všechny případy připravenou. Naštěstí

nikoho ani nenapadlo se podívat do letadla, z něhož už

dva piloti vystoupili.

Zbytek celé scény nejen slyšel, ale i viděl úzkou

štěrbinou, kterou prořízl ve stěně letadla kapesním

nožíkem. Viděl Bigglese i Algyho, když byli odváděni k

autům, vzápětí potom auta, která se rozjela k městu.

Teprve pak se odvážil vystrčit opatrně hlavu. Nikde

kolem nebylo ani živáčka, všude panovalo naprosté ticho.

„Kde je asi Smyth? A kde je Carter?“

Byli někde pryč, nebo byli také zatčeni?

S pistolí v mce se přehoupl přes okraj kabiny a

seskočil na zem. Když nikoho stále neviděl, zamířil k

lesu, kde měli hangár. Nikde nikdo nebyl. Zvolna a s

napjatými nervy se plížel dopředu, až se dostal ke vchodu

do hangáru.

Jakmile jeho oči přivykly tmě, spatřil Smytha se

spoutanýma rukama i nohama a s roubíkem v ústech.

Ginger se k němu rozběhl, ale hned se zarazil, když

zahlédl na zemi nataženého Cartera s obličejem v kaluži

krve.

Vytáhl třesoucími se prsty z kapsy nůž, namáhavě

jej otevřel a přeřezal provazy, jimiž byl Smyth spoután.

Chudák div neupadl, když se pokoušel pohnout.

„Podívejte se raději na Cartera, mně nic nechybí. A

co je s šéfem a s panem Laceyem?“

„Dostali je,“ odpověděl hořce Ginger. „Co se tu

vlastně stalo?“

167

„Přepadli nás tak nečekaně, že jsme se ani nezmohli

na odpor,“ odpověděl Smyth a klekl si na kolena vedle

kamaráda.

„Je mrtvý?“ zašeptal přiškrceným hlasem Ginger.

„Myslím, že není. Bránil se a jeden z těch darebáků

ho udeřil pažbou do hlavy.“

„Však já to té bandě ničemů spočítám!“ sliboval

Ginger. „Poslyšte, zatím se musíte o Cartera postarat

sám. Já musím vyhledat hraběte nebo Ludvíka Saurina a

informovat je o tom, co se stalo. Půjde-li to, pošlu sem

lékaře.“

„Jen jděte, pane! Já si tu už nějak poradím,“

ujišťoval ho Smyth. „A nezapomeňte mi vzkázat, co se

děje!“

„Vzkážu,“ přikývl Ginger, zasunul pistoli do kapsy a

rozběhl se k silnici. Celou cestu běžel, takže do hotelu

vpadl udýchaný a velmi vyčerpaný.

168

…spatřil Smytha se spoutanýma rukama i nohama a

s roubíkem v ústech.

Josef, sedící u svého stolku, okamžitě vyskočil a

vyšel vstříc hostu, když viděl, jak vypadá.

„Co je? Co je?“ vyhrkl zvědavě.

„Zavolejte Ludvíka Saurina, ano?“ vyrazil ze sebe

zajíkavě Ginger. „Musím ihned mluvit s ním nebo s

hrabětem.“

Josef mu rychle nalil sklenici jakési tekutiny a

zmizel ve své kanceláři. Když se po chvíli vrátil, vypadal

Ginger docela klidně.

„Zařídil jste to?“ zeptal se nedočkavě.

169

„Ano, pan poručík přijít,“ přisvědčil Josef.

„Náhodou být doma.“

Ginger si zhluboka vydechl a Josef znovu odběhl.

Zanedlouho se vrátil s podnosem, na němž nesl studené

jídlo. Ginger se s chutí pustil do toho, co mu Josef

předložil. Teprve nyní si uvědomil, jak strašný má hlad.

Když se nasytil, zmírnila se i jeho únava.

Právě když odsunoval podnos, vstoupil do místnosti

Ludvík Saurin. V jeho pobledlém obličeji se zračilo

vzrušení. „Co se stalo?“ vyhrkl netrpělivě.

Ginger mu krátce vyložil všechno, co se odehrálo na

letišti.

„Ale to je nesmysl! Generál by se neodvážil udělat

něco takového,“ namítal Ludvík.

„Že by se neodvážil? Vždyť už to udělal,“ zavrčel

Ginger, přecházeje místností.

„A vy jste slyšel, jak Malon říká, že pojedou do

kasáren?“

„Ano. To říkal.“

„Pošlu za vaším zraněným mechanikem lékaře a

potom navštívím hraběte. Je v paláci. Jsou-li vaši přátelé

opravdu v kasárnech, budou brzy opět na svobodě. O to

nemusíte mít strach! Zůstaňte tady a nic nepodnikejte!

Vrátím se sem, až budu něco vědět!“

Ginger chytil Ludvíka za rameno, když se chystal

odejít z místnosti.

„Hrabě ať nechodí do kasáren sám!“ upozorňoval

ho. „Nikdo nemůže vědět, co všechno má Roland v

úmyslu. Jistě něco chystá, jde do tuhého, jinak by se stěží

odvážil zatknout mé přátele.“

170

„Nemějte strach! Nebude mi to trvat dlouho,“ ujistil

ho Ludvík. Mýlil se však, neboť už byla tma a všude

hořely lampy, když se vrátil.

Ginger, který celé ty dlouhé hodiny pobíhal po

pokoji jako lev v kleci, se mu podíval do obličeje a srdce

se mu úzkostí zastavovalo.

„Nu, tak co je?“

„Nemůžeme je najít,“ odpověděl Ludvík sklesle.

Ginger dopadl bezvládně na židli. „Že je nemůžete

najít?“ opakoval vyděšeně. „Hledali jsme je na všech

možných místech.“

„Ale já jsem slyšel jasně a zřetelně, jak Malon řekl,

že pojedou do kasáren.“

„Do kasáren zajel pan Christian, člen osobní gardy

Její Výsosti, a vrátil se zprávou, že důstojník, který má

posádkovou dozorčí službu, o uvězněných naprosto nic

neví.“

„Tomu nevěřím!“ rozhorlil se Ginger. „Roland je

tam zcela jistě dal zavřít. A co říkal on sám?“

„Nic, protože jsme ho nikde nenašli.“

Ginger se na něho nedůvěřivě podíval.

„Chcete mi snad tvrdit, že v zemi, která si o sobě

myslí, že je civilizovaná, nemůže vláda najít vrchního

velitele své armády?“ Ludvík pokrčil rameny.

„Pouze se nám podařilo zjistit, že se necítí zcela

zdráv a odjel někam na venkov, aby se zotavil.“

„Ten bude mít takovou zotavenou, dostanu-li ho,“

zaskřípal zuby Ginger, „že se z ní už nikdy nevrátí a

neprobudí. A co tedy budeme dělat?“

„Máte nějaký návrh? Její Výsost a hrabě jsou

připraveni udělat cokoli. Bohužel všechno, co dosud

171

podnikli, selhalo a skončilo bezvýsledně. Nemohou

vašim přátelům pomoci, když nevědí, kde jsou.“

„Věřím, že mluvíte pravdu,“ přikývl Ginger

nespokojeně. „Mělo by nějaký význam, kdybych hraběte

navštívil sám?“

„Jistě vás rád uvidí, ale určitě dospějete k poznání,

že všichni, celá vláda, horečně pracují, aby zachránili

situaci.“

„Jakou situaci?“

„Nepřítel už je za humny, všude ve vzduchu je cítit

napětí. Vojáci to také vědí a můžete to vidět i ve tvářích

obyčejných lidí. Roland si už připravuje svůj coup ďétat,

o tom není pochyb. Revoluce může vypuknout v každém

okamžiku.“

„A co se podle vás stane, když k tomu dojde?“

„Princezna bude muset opustit zem.“

„Bože můj! Je to opravdu tak zlé?“

„Bohužel. Vy a vaši přátelé jste vykonali velmi

mnoho. Já se dokonce domnívám, že jste svou aktivitou

přiměli Rolanda ke spěchu, ale teď jsou nejdůležitější

zájmy státu. Jistě proto pochopíte, že princezna ani hrabě

vám teď nemohou věnovat všechen svůj čas a síly, aby

vaše přátele vypátrali.“

„Ano, jistě. To chápu,“ odpověděl zvolna Ginger.

„Jaké jsou tedy vaše nejbližší plány?“

„Připravujeme operaci, při níž chceme provést to, co

navrhl váš šéf, ale obávám se, že už je pozdě.“

Ginger přikývl.

Pokud šlo o něj, jeho zajímal Mosyr až na druhém

místě. „A vy sám, co budete dělat?“ zeptal se.

„Mohu vám být k dispozici, ale dostanu-li příkaz,

budu vás muset opustit a odebrat se ke svému pluku.

172

Pokud Rolandovi vyjdou jeho plány, přijde mnoho lidí o

život a v první řadě to budu já a všichni, kteří se

nenechali od Rolanda koupit.“

„V tom případě buď já – nebo Roland!“ vykřikl

divoce Ginger. „Musím toho chlapa okamžitě najít! Říkal

jste, že odjel kamsi na venkov? Kam asi mohl odjet?“

„Nejspíš do svého loveckého srubu.“

Ginger užasl.

„To je přece to místo, které bylo označeno na mapě,

již jsme našli v nepřátelském letadle!“

„Ano. To je ono místo.“

Ginger udeřil pěstí do stolu.

„Tam to je!“ rozkřikl se. „Tam se připravují všechny

plány, tam se kují pikle! Jak daleko je to odtud?“

„Asi čtyřicet mil, možná i o něco více.“

„Máte tady auto?“

„Mám.“

„Kde stojí?“

„Před hotelem.“

„Pojďme tedy! Pojedeme!“ Ludvík se zamyslel.

„Je velmi riskantní a nebezpečné chtít vpadnout

přímo do lvího doupěte.“

Ginger se jen opovržlivě usmál.

„Víte, Ludvíku,“ řekl naprosto otevřeně, „kdybyste

se tomu lvu podívali na zuby dřív, nebyli byste dnes tam,

kde jste. Teď se na něj půjdeme podívat s pistolí v ruce.

Je nejvyšší čas. Zbývá jediná otázka, jestli půjdu sám,

nebo půjdete-li se mnou také vy.“

Ludvíkovi se zablýsklo v očích.

„Máte pravdu,“ zvolal. „Půjdu s vámi!“

„Máte s sebou pistoli?“

„Mám.“

173

„Výborně! Půjdeme tedy.“ Ginger se podíval na

hodinky. „Je sedm hodin, takže bychom mohli být na

místě před devátou.“

„Musím ale hraběti nejdřív oznámit, kam jdu.“

„Hned mu také můžete říci, aby se připravil na něco

velkého. Cítím v kostech, že tu důkladně rozvíříme

vzduch, než nastane noc.“

Ludvík se usmál.

„Půjdeme do toho společně,“ sliboval. „Však tu už

byl příliš dlouho klid.“

„Ano – příliš dlouho,“ přikývl Ginger.

174

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

PŘEKVAPIVÝ OBJEV

Ginger nebyl dosud nikdy v životě tak rozčilený a

nepociťoval takové napětí jako za jízdy ke generálovu

loveckému srubu. Během jízdy divokou krajinou mu

vyvstávaly na mysl pochybnosti a stále se mu vracela

jedna myšlenka, že se vlastně od Bigglese vzdaluje,

místo aby se přibližoval. Kromě toho také vyjeli mnohem

později, než očekával, protože se Ludvík zdržel v paláci.

O čem s hrabětem mluvili, se nedozvěděl nic. Pouze mu

Ludvík sdělil, že hrabě nechápe, co Ginger od své cesty

očekává. Ani Ludvík si nebyl příliš jistý smyslem jejich

cesty.

Ginger neměl sice nějaký pevný a určitý plán a také

nevěděl, co podnikne, ale byl odhodlaný donutit Rolanda

třeba násilím, aby mu řekl, kde jsou Biggles a Algy

uvězněni. Kdyby věděl, že jsou v této chvíli už odsouzeni

k smrti, která na ně za úsvitu čeká, jistě by z Gomalu

neodjel.

Byl zcela pohroužený do myšlenek a trhl sebou,

když Ludvík, jenž vůz řídil, zpomalil a upozornil ho, že

se přibližují k cíli.

„Jak daleko jsme od srubu?“ zeptal se Ginger.

„Asi míli,“ zněla odpověď. „Srub se nachází asi půl

míle od silnice. Stojí uprostřed rozsáhlých lesů a tady již

můžete vidět jejich začátek,“ řekl Ludvík a ukázal na

temný les, kolem nějž právě jeli.

175

„Hm – zastavte tedy!“ poručil Ginger, který byl

nejmenovaným velitelem této výpravy. „Nebylo by asi

moc chytré zajíždět až ke vchodu.“

Ludvík zastavil auto na krajnici.

„Tak, a co teď podnikneme?“ zeptal se.

„Celou cestu jsem o tom uvažoval,“ odpověděl

Ginger. „Myslím, že nejprve bychom měli najít nějakou

louku, kde bychom auto ukryli před cizími zraky.

Zhasneme-li světla, musela by to být opravdu náhoda,

kdyby si vozu teď v noci někdo všiml. Vy potom

zůstanete u auta a já půjdu na zvědy. Doufám, že se mi

podaří něco objevit. Nevrátím-li se za několik hodin,

bude to pro vás znamení, že jsem byl zajat. Pokud k tomu

dojde, pak už bude záležet na vás, co provedete dál.“

Ludvík byl na rozpacích.

„Snad by bylo přece jen lepší, kdybych šel s vámi,“

mínil. Ginger zavrtěl odmítavě hlavou.

„Ne!“ odpověděl pevně. „I kdybych nebral nic

jiného v úvahu, je naprosto vyloučené, aby vás někdo

spatřil, jak se zde potulujete jako zloděj kolem cizího

domu. Patříte v Mosyru mezi přední osobnosti, kdežto na

mně vůbec nezáleží.“

„Díváte-li se na to z této strany, musím vám dát za

pravdu.“

„Dobře. To bychom tedy měli,“ zamumlal Ginger.

„Tamhle je nějaká louka – ano, ta se bude hodit,“

konstatoval s uspokojením, když vešli na rozsáhlou

plochu mezi stromy. „Tohle místo je pro náš účel

vhodné. Zůstanete s vozem tady a budete čekat. Jenom si

dejte pozor, abyste mne omylem nezastřelil, až se budu

vracet. Pro jistotu na vás raději zapískám, abyste věděl,

že jsem to já.“

176

„Ano, místo je to opravdu vhodné,“ souhlasil

Ludvík. „Cesta sem vede od silnice a je asi čtvrt míle

napravo od ní.“

„To zaručeně najdu,“ ujistil ho Ginger a zamířil

rovnou do lesa.

Když se přiblížil ke svému cíli, přikrčil se a

pokaždé, než udělal několik dalších kroků, se opatrně

rozhlédl na všechny strany, neboť počítal s tím, že by

mohl narazit na stráže. Vchod na oplocený pozemek

skutečně hlídali dva muži. Ale bavili se spolu nahlas,

takže se jim mohl vyhnout dřív, než je spatřil.

Ve stínu stromů si v klidu prohlédl celé okolí. V

bledém svitu měsíce viděl ze svého místa, že cesta vede

přes otevřené prostranství, obklopené ze tří stran lesem.

Na konci cesty stála budova, která vypadala spíš jako

lovecký zámeček než jako lovecký srub. Na dálku se

zřetelně rýsovala dvě jasně osvětlená okna. Ginger vyšel

ze svého úkrytu a začal se plížit k budově. Brzy zahledl

na okraji lesa dva stíny.

Ve vzdálenosti asi padesáti až šedesáti metni stál

muž a blízko něj jakýsi temný předmět. Muž stál

nehybně a leckdo by si ho mohl splést se sochou. Ginger

se chvílemi zastavoval a udiveně se za ním ohlížel.

Kdyby měl alespoň pušku, mohl by to být strážce. Mimo

to Ginger věděl, že stráže obyčejně nestojí na jednom

místě, ale přecházejí.

Aniž záhadu vyřešil, doplížil se až k živému plotu,

který obklopoval dům. Rád by se dostal na druhou stranu,

ale uvnitř byla taková tma, že si málem vypíchl oko.

Rozhodl se proto, že plot raději obejde. To nebylo nijak

snadné, neboť musel opatrně našlapovat, aby hlukem

nevzbudil pozornost strážců. Šťastně se mu to podařilo.

177

Brzy se octl mezi zanedbanými záhony za plotem, jenž se

svažoval do malého jezírka, do něhož málem spadl,

neboť považoval jeho hladinu za stín.

Nyní stál asi deset kroků od průčelí domu, které

mělo bohatou orientální výzdobu. Vchod neviděl, protože

byl zakrytý loubím, porostlým popínavými rostlinami.

Napravo od vchodu uviděl několik oken, z nichž dvě byla

osvětlena.

Ostré světlo, které z oken vycházelo, vzbuzovalo v

Gingerovi údiv. Když se však přiblížil, pochopil. Nad

každým oknem byla umístěna silná lampa tak, že vrhala

široký pruh světla do místnosti a zároveň i na trávník.

Ginger se právě chystal, že nahlédne do jednoho z oken,

když náhle ze dveří vyšli dva muži.

Ginger měl srdce až v krku. Bleskově zmizel do

křoví, nespouštěje však oba muže ani na vteřinu z očí.

Jednoho z nich poznal okamžitě.

Byl to Roland.

Druhého, menšího, obtloustlého muže středních let s

mohutným nosem a velkou pleší nad čelem neznal a

marně přemýšlel, kdo to asi je, dokud nezaslechl slovo

Fabre, které pronesl Roland. To už věděl, že je to bankéř,

o němž mluvil Ludvík, když je poprvé navštívil v hotelu.

O čem spolu oba muži hovořili, nevěděl, neboť

nerozuměl jejich jazyku.

Muži stáli venku několik minut a stále se dívali na

oblohu, jako by hovořili o počasí. Potom se Roland

podíval na hodinky, něco řekl a vzápětí oba muži vešli

zase dovnitř.

Ginger si oddechl, ale nevěděl, má-li se radovat

nebo ne. V první chvíli pocítil nezkrotnou touhu

vytáhnout pistoli, vyběhnout z úkrytu a zeptat se

178

generála, co je s Bigglesem a Algym, ale ovládl se a

raději od tohoto úmyslu ustoupil. Doufal totiž, že se mu

podaří objevit něco důležitého, zůstane-li v úkrytu.

Brzy se přesvědčil, že jeho prozíravost nebyla

zbytečná. Nejdřív uslyšel nějak povědomý zvuk. Nemohl

se mýlit, odněkud z dálky se ozývalo dunění letadlového

motoru. Trvalo jen krátkou chvilku, potom náhle umlklo.

Teď už mu bylo všechno jasné. Osvětlená okna,

rozhovor Rolanda s Fabrem a jejich časté pohledy na

oblohu i postava osamělého muže. Náhle se ve všech

rozích parku rozzářila světla.

Ginger se chvěl vzrušením. Vzpomněl si na Bigglese

a jeho domněnku, že na označeném místě přistávají

letadla. Nebylo tedy divu, že zrádce byl v tak těsném

styku s nepřítelem, pomyslel si trpce Ginger.

Nyní se už musel rozhodnout, co podnikne. Nebylo

to nijak snadné rozhodování, ale nakonec došel k závěru,

že bude nejlepší ještě vyčkat, co se bude dít dál.

Naslouchal pozorně a zanedlouho uslyšel šum

snášejícího se letadla a vzápětí i zvuk, způsobovaný koly

podvozku, běžícího po zemi.

Dveře se opět otevřely a v nich se objevili Roland a

Fabre, zřejmě proto, aby hosta uvítali. Ten se však

dlouho neobjevoval. Náhle prošel těsně kolem Gingera.

Ginger si rukama zakryl obličej a škvírou mezi prsty

pozoroval nočního návštěvníka. Zatajil dech, když poznal

Harrana.

Všichni tři se spolu pozdravili a zmizeli v domě.

Dveře se zavřely a zevnitř zarachotil řetěz. Potom lampy

v oknech zhasly a celý dům se ponořil do tmy až na slabé

světlo, vycházející z okna nalevo od vchodu. V této

místnosti nyní svítila již jen obyčejná lampa.

179

Ginger se přiblížil k oknu, chtěje pozorovat, co se

děje uvnitř, ale byl zklamán. Zahlédl jen, jak Harran

vytahuje z aktovky svazek listin. Hned potom bylo okno

zakryto hustou záclonou, takže nemohl nic vidět.

Chvilku uvažoval a váhal. Situace byla velmi

nebezpečná. Nechtěl-li riskovat nezdar, nemohl se pustit

do akce sám.

Rozhodl se, že se vrátí k autu. Prolezl křovím, nyní

již na nic nedbaje, proplížil se k okraji lesa a potom se

rychle rozběhl k místu, na němž zanechal Ludvíka.

Nezapomněl na smluvené znamení.

Když Ludvík také zahvízdal, vyběhl na louku.

„Ludvíku,“

zašeptal

hlasem,

chvějícím

potlačovaným vzrušením, „právě jsem Rolanda přistihl

přímo při činu. Je v domě s bankéřem Fabrem a

diplomatem Harranem. Harran před chvílí přiletěl a

přivezl plnou aktovku nějakých listin – myslím, že je

přivezl Rolandovi k podpisu. Viděl jsem, jak je vytahoval

z aktovky. Kéž by tu zůstal tak dlouho, abychom všechny

ty ničemy dopadli přímo při činu, ale to my dva sami

nedokážeme. Máte nějaký oddíl, kterému bez výhrad

důvěřujete?“

„Můj pluk udělá všechno, co mu poručím a

princeznina garda také.“

„Jeďte tedy a přiveďte je sem! K tomu, abychom

mohli obklíčit dům a měli jistotu, že nám nikdo

neuprchne, potřebujeme alespoň dvacet lidí. Sežeňte

několik aut a přivezte je sem! Počítám-li na každou cestu

hodinu a na všechno ostatní půl hodiny, nemělo by vám

to trvat déle než dvě a půl hodiny,“ načrtl svůj plán

Ginger.

Gingerovo nadšení zachvátilo i Ludvíka.

180

„Myslíte, že Harran do té doby neodletí?“ vyhrkl

vzrušeně.

„Udělám všechno pro to, aby neodletěl. Bude-li to

nutné, přepadnu ho nebo postřelím a listiny mu vezmu. A

kromě toho je víc než pravděpodobné, že v tomto domě

má Roland uschovaný další kompromitující materiál.

Pojedete tedy?“

„Samozřejmě,“ řekl Ludvík a skočil za volant.

„Až se vrátíte, jděte po okraji lesa, až narazíte na

plot! Pokud do té doby z domu nikdo nevyjde, budu tam

na vás čekat. Všechno teď záleží na rychlosti, s jakou

budete jednat. Dávejte pozor, ať po cestě nenabouráte!“

nakazoval Ginger.

„Udělám všechno, co bude v mých silách,“ slíbil

Ludvík a auto vyjelo na silnici. Za okamžik se již řítilo

směrem ke Gomalu.

Ginger počkal, až zmizelo a potom se tiše vracel k

zámečku, modle se za to, aby Harran zůstal co nejdéle

uvnitř.

181

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

GINGERŮV ZAJATEC A GINGEROVY OBAVY

Když se Ginger blížil k zámečku, byl si jist, že

Harran ještě neodletěl. Zahlédl totiž mezi stromy křídla

letounu, na něž dopadalo bledé měsíční světlo. Bez

nehody se dostal až k plotu. Odtud si vyhlédl místo, z

nějž mohl dobře pozorovat celé okolí. Předpokládal, že

se Harran bude vracet k letadlu stejnou cestou. Usadil se

tedy do stínu vysokého stromu a čekal.

Čas ubíhal zvolna, tak zvolna, že Ginger o něm brzy

úplně ztratil představu. Nijak mu to nevadilo a čím déle

čekal, tím více rostla jeho naděje, že Harran neodejde z

domu dřív, než dorazí posila. Nyní už doufal, že se jeho

plán zdaří a Ludvík každou chvíli přijede. Proto se

rozhodl, že se vrátí k plotu.

Uplynulo asi čtvrt hodiny a právě se chystal odejít

na původní místo, odkud pozoroval dům, když zaslechl

vrznutí dveří. Na trávník dopadl paprsek světla.

„Čert aby to spral!“ zaklel v duchu. „Nemohl ten

chlap ještě chvíli počkat!“

Přikrčil se ještě víc a vtom již uviděl postavu,

kráčející svižně směrem k němu. Podle siluety a aktovky

poznal, že je to Harran.

Dveře domu se za odcházejícím zase zavřely a

kolem se rozhostilo ticho.

Ginger cítil, jak mu vzrušením buší srdce, když

vytahoval pistoli a připravoval si ji ke střelbě. Teď nastal

rozhodující okamžik.

182

Počkal, až byl Harran už od něj vzdálený pouhých

deset yardů, a potom vyskočil ze svého úkrytu s

namířenou pistolí.

„Zůstaňte stát, Harrane!“ vyzval ho klidně, ale

důrazně. „To, co držím v ruce, je pistole, a musím vás

upozornit, že je nabitá. Vydáte-li ze sebe pouhý hlásek

nebo naznačíte-li jen jediný podezřelý pohyb, přísahám,

že vás okamžitě zastřelím.“

„Zůstaňte stát, Harrane!“ vyzval ho Ginger klidně,

ale důrazně.

183

V jeho hlase bylo tolik odhodlání, že Harran vůbec

nepochyboval o Gingerově odhodlání splnit tuto hrozbu.

Nic ale neříkal, jen mlčky a nehybně stál. Co jiného mu

ostatně zbývalo?

Ginger k němu o krok postoupil.

„Otočte se a vykročte!“ poručil. „A nezapomínejte

při tom, že hlaveň mé pistole je od vašich zad vzdálena

pouhých pár centimetrů! Mějte se proto na pozoru! Stačí

úplně, abyste klopýtl a budu střílet.“

„Okamžik, prosím vás!“ ozval se stísněně Harran,

přemáhaje s vypětím sil strach a hrůzu. „Co žádáte za to,

když mě pustíte?“

„Nic!“ odbyl ho briskně Ginger. „S lotry nejednám!

Držte zobák a jděte – a neotáčejte se!“

„Ale…“

„Budte zticha! Jsem natolik unavený, že začnu spíš

střílet než mluvit.“

„ A kam vlastně jdeme?“

„To poznáte. Běžte!“

Harran šel a Ginger kráčel těsně za ním.

„Zabočte k lesu!“ zněl další rozkaz. „A teď odbočte

vpravo!“ vybídl ho, když se dostali na kraj lesa. Za

nějakou dobu konečně dorazili k silnici. Vyšli na ni a

Ginger držel svého zajatce stále v šachu pistolí.

Byl poněkud zklamaný, neboť očekával, že se zde už

setká s Ludvíkem. Začínal uvažovat, co si s Harranem

počne, kdyby se Ludvík nevrátil.

Na louce, kde se viděl s Ludvíkem naposled, dal

Harranovi pokyn, aby zastavil.

„Na co tu vlastně čekáme?“ zeptal se zajatec.

„To brzy poznáte,“ odpověděl mu Ginger, ale sám

už si tím tak jistý nebyl. Překvapovalo ho, že zde Ludvík

184

není. Myšlenky, které se mu honily hlavou, nebyly příliš

veselé.

Zanedlouho se mu však opět rozbušilo srdce, když

zaslechl vzdálené hučení motorů. Nemohl samozřejmě

vědět, kdo jede v autě, ale když auto zastavilo a vyskočil

z něj Ludvík, spadl mu kámen ze srdce… Těsně za ním

přijely ještě další vozy, všechny se zhasnutými světly.

Ginger užasl. Z automobilu vystoupil také hrabě

Saurin.

„Čekám tu na vás, pane,“ promluvil klidným hlasem

Ginger.

„Co… co… Bože… co to je?“ vykřikl hrabě,

jakmile uviděl ve stínu Gingera a jeho zajatce.

„Pan Harran se chystal právě odletět, pane, a já jsem

usoudil, že bude nejlepší, když ho tu ještě chvíli zdržím,“

vysvětloval Ginger. „Nechtěl byste si prohlédnout obsah

jeho aktovky? Mám za to, že v ní najdete zajímavé věci.

Budu vám velmi vděčný, když ho dáte střežit dvěma

muži.“

Ludvík přidělil k Harranovi stráž sám, protože hrabě

se okamžitě pustil do prohlížení obsahu aktovky. Harran

zarputile mlčel a tiše zuřil.

Ginger se obrátil k Ludvíkovi.

„Trvalo vám to dlouho,“ stěžoval si. „Už jsem dostal

strach, že se vám něco stalo.“

„Shánění vozů; mi trvalo déle, než jsem zprvu

předpokládal,“ omlouval se Ludvík. „Než jsem přijel do

Gomalu, byl vyhlášen válečný stav a strýc převzal velení

nad policií a vojskem. Proto má na sobě uniformu.“

Hrabě se k nim připojil a z výrazu jeho tváře se dalo

vyčíst, že v aktovce objevil zajímavé věci.

185

„Našel jste tam nějaké důkazy proti Rolandovi?“

chtěl vědět Ludvík.

„Důkazy?“ zajíkl se rozčilením hrabě. „Ten bídný

lotr by byl prodal celou zem za pár grošů. Je tady o tom

smluva a je opatřena podpisy a pečetěmi. Za odměnu se

měl stát guvernérem Mosyru. Pro ten podpis si nejspíš

Harran přiletěl. Fabre je do té věci také zapletený. Zdá se,

že jsme přišli za vteřinu dvanáct. Až budou Roland a

Fabre za mřížemi, postaví se proti nim celá země a s

jejich plány bude konec. Nesmíme se tu však příliš

dlouho zdržovat.“

„Co hodláte dělat, pane?“

„Chci Rolanda a Fabrea formálně zatknout,“

odpověděl hrabě Gingerovi. „Jistě nám ukážete cestu.“

„Ano, pane. Sežeňte vojáky a vyzvěte je, aby

zachovali naprosté ticho!“

Když hrabě informoval své lidi, ozval se šum a

několik temných pohledů zaletělo k Harranovi, jenž seděl

v autě pod dohledem strážců. Pak byly vydány rozkazy a

zástup mužů vedený Gingerem vyrazil husím pochodem

k zámečku. Když vyšli z lesa, Ginger se zastavil a ukázal

na letadlo, stále ještě čekající na svého pasažéra.

„Kolik lidí máte s sebou, pane?“ zeptal se hraběte.

„Mám jich tu dvacet.“

„Dva z nich pošlete zatknout pilota. Budou-li se

držet ve stínu, bude překvapen. Jistě už je dlouhým

čekáním otupělý.“

Dva muži zmizeli směrem k letadlu a ostatní pak

pokračovali v cestě k zámečku. Když dorazili k živému

plotu, dostali pokyn, aby se skryli, zatímco Ginger se

vydal na výzvědy.

186

„Ještě svítí,“ zašeptal, „nejspíš jsou uvnitř. Dveře

jsou zamčeny zevnitř. Musíme vymyslet nějakou taktiku,

jak je vylákat z domu. Mohli bychom k tomu využít

Harranovy osoby. Dovedl byste napodobit jeho hlas,

pane?“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl hrabě.

„Navrhuji tedy, abyste dal rozestavit kolem vchodu

lidi a potom zaklepal. Bude-li se Roland ptát, kdo je

venku, odpovíte, že Harran! Až otevře dveře, vrhneme se

na ně a zneškodníme Rolanda, aby nemohl zničit žádné

usvědčující dokumenty.“

„To není špatný plán,“ souhlasil hrabě a hned se

pustil do jeho provedení. Vojáci se rozestavili a hrabě

silně zaklepal na dveře.

Uplynula krátká chvilka a za dveřmi se ozval

Rolandův hlas:

„Kdo je to?“

„To jsem já, Harran,“ odpověděl hrabě. Řetěz

zarachotil a dveře se otevřely.

Ginger přiskočil a strčil nohu do dveří, aby je

Roland nemohl přirazit.

„Okamžik!“ řekl pevným hlasem. „Je tu kdosi, kdo

by s vámi chtěl mluvit.“

„Co to má znamenat?“ rozkřikl se Roland

pobouřeně, když uviděl vojáky a uskočil dozadu. Ginger

na něj namířil pistoli.

„Zůstaňte oba stát, ani hnout!“ poručil rázně, neboť

zpozoroval, že za Rolandem stojí Fabre.

Hrabě Saurin popostoupil k oběma zloduchům.

„Jste oba zatčeni!“ prohlásil ledovým hlasem.

„Nezbláznil jste se snad, Saurine?“ rozeřval se

Roland chraptivě.

187

„Ne. Jsem úplně při smyslech,“ odsekl ostře hrabě a

přivolal dva muže, kteří obstoupili Rolanda. „A vy, pane

Fabre, se ani nepohněte! Vás potřebujeme také.“

Ginger zašeptal cosi hraběti do ucha, načež se Saurin

opět obrátil k Rolandovi.

„Kde je Biggles?“ zeptal se.

Roland se jen nepatrně usmál.

„Ten je na bezpečném místě,“ odpověděl zvolna.

„A kde?“

„Ten cizinec mi chtěl překazit mé plány,“ vybuchl

divoce Roland. „Teď už je kazit nebude.“ Gingera

zamrazilo. Jak to myslíte?“ vyhrkl. Generál se ušklíbl.

„Než jsem odjel, měl jsem to potěšení odsoudit ho k

trestu smrti,“ řekl chraptivě. „Rozsudek bude vykonán za

úsvitu.“ Ginger zbledl a obrátil se k hraběti. „Kolik je

hodin?“ zeptal se stísněně. Hrabě pohlédl na hodinky.

„Teď je pět hodin.“

Gingerovi se zatmělo před očima. Snažil se

přemýšlet, ale nemohl.

„A kdy vychází slunce?“ hlesl.

„To vám mohu říci naprosto přesně,“ ozval se

generál. „Slunce vychází v půl šesté.“

„To… to… to je tedy za… za půl hodiny,“ koktal

Ginger a cítil, jak se pod ním zatočil svět.

Hlavou mu vířily myšlenky.

„Čtyřicet mil – půl hodiny – čtyřicet mil – půl

hodiny…“

„Do kasáren nikdy nemůžeme dojet za půl hodiny,“

promluvil hrabě, jenž zřejmě uvažoval o téže věci jako

Ginger. „Dvacet minut vám potrvá, než se dostanete k

autu a žádný vůz na světě neujede čtyřicet mil za deset

minut.“

188

Ginger byl v obličeji celý bledý.

„Je tady telefon?“ vykřikl poněkud hystericky.

Generál zavrtěl hlavou.

„Není. Odtud nevede do Gomalu telefon.“

Ginger si navlhčil jazykem okoralé rty.

„Bože můj!“ zašeptal. „Co si teď počneme?“

189

KAPITOLA DVACÁTÁ

U ZDI

Biggles strávil většinu noci tím, že seděl na okraji

stolu. Pociťoval sice smrtelnou únavu, ale nechtěl ztrácet

čas spaním, a tak raději vymýšlel plány na útěk. Algy

seděl na lavici s rukama zastrčenýma v kapsách a s

nohama položenýma na stole. Když prohlédl asi už posté

dveře i stěny, nabyl přesvědčení, že by jimi nepohnulo

nic jiného než dynamit. Také si stoupl na lavici a

prozkoumal okno, ale mříže byly tak pevné, že jimi

vůbec nešlo hnout, navíc okenní otvor byl tak úzký, že by

jím člověk neprolezl, i kdyby se mu podařilo mříž

vylomit.

„Tak se mi zdá, že tady nic nepořídíme,“ prohlásil

Biggles. „Nikomu to nemůžeme vyčítat, jedině sami

sobě. Věděli jsme, jakého máme protivníka, a mělo nám

být jasné, že od něj se můžeme dočkat čehokoli. Generál

Roland patří k lidem, kteří si najímají vrahy a k dosažení

svého cíle neváhají použít ty nejkrajnější prostředky. My

jsme věděli po celou dobu, že Roland stojí na druhé

straně a proti nám – ale jaký smysl má mluvit o tom?

Teď jsme tady a nestane-li se zázrak, ve který však

nevěřím, budeme odklizeni tak jistě, jako že ráno vyjde

slunce a večer zapadne.“

„Kolik je hodin?“

„Nemám ani zdání, ale hádal bych tak asi pět.

Hodinky se mi zastavily a stejně bych na ně neviděl.“

„Kdy vychází slunce?“

„Asi v půl šesté.“

190

„K čertu, kde vězí Ginger? Očekával jsem, že se

okamžitě pustí do práce, jakmile zjistí, v jaké jsme kaši.“

„Nevíme ani, jestli se mu podařilo zmizet. Ale jestli

se mu to podařilo, pak zaručeně utíkal ihned za

Ludvíkem nebo za hrabětem a informoval je o tom, co se

stalo. Jistě by nás okamžitě začali hledat, ale celou noc

by tomu sotva věnovali, protože nevědí, jak zoufalá je

naše situace. Roland si je toho plně vědom, a proto tak

spěchal, aby s námi do rána skoncoval.“

„Jak potom asi odůvodní své jednání?“ namítl Algy.

„Co na tom záleží? To nám už nepomůže. Vysloví

politování – a konec, hotovo. Je ostatně velitelem a

disponuje autoritou. Bude-li za svůj čin potrestán, to je

jiná věc. Myslím, že postačí, když své jednání vysvětlí

omylem. A konečně, nebude muset nikomu nic

vysvětlovat, protože při jeho plánech budou mít hrabě i

Ludvík starost, jak uhájit holé životy.“

„Ať to tedy vezmeme z jedné či z druhé strany,

nestojí to za nic,“ zívl Algy na lavici. „Až do dnešního

dne jsem nenáviděl svítání, protože jsem musel často být

touto dobou na letišti. Teď ho budu nenávidět ještě víc.“

„Soudím, že už asi nebudeš mít mnoho příležitostí

vstávat za úsvitu,“ usmál se Biggles.

„Stejně bych rád věděl, co dělá Ginger,“ bručel

Algy. „Je mi toho hocha líto, skončit v tak raném věku.“

„Nevěř

tomu!“

odpověděl

optimisticky

přesvědčivě Biggles. „Kdybys měl možnost vidět ho v

téhle chvíli, jistě bys žasl, jak poletuje jako sršeň,

vyplašený ze svého úkrytu. Toho jen tak nechytnou.“

Algy přikývl.

„Co myslíš, dostaneme snídani?“

191

„S tím bych moc nepočítal. Když nám nedali vůbec

nic jíst až dosud…,“ pohlédl Biggles k oknu. „Zdá se mi

to, nebo už obloha začíná šednout?“

„To se ti jenom zdá,“ odsekl Algy, ačkoli dobře

věděl, že to není pravda. „A co kdybychom ty chlapy

praštili po hlavě, až pro nás přijdou?“

„ A čím, prosím tě?“

Algy se rozhlédl.

„Hm, tady ale skutečně nic není,“ konstatoval. „To

je škoda. Byl bych rád získal alespoň jeden skalp, než to

začne – jenom tak na památku. Ale – pst! Neslyšíš

kroky?“

„Slyším,“ přisvědčil Biggles, seskakuje ze stolu.

„Těžké a důrazné kroky, jako by přicházeli vojáci.“

„Mlč, prosím tě!“

„Vždyť ses mne ptal, ne? A pánové jsou už, myslím,

tady.“

V zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. Dovnitř

vstoupil dozorce se svítilnou v ruce.

Na prahu stál Malon v parádní uniformě, ale nebyl

oholený. Za ním bylo vidět na chodbě řadu mužů s

puškami.

„Pánové, vaše doba nadešla,“ ohlásil chladně Malon.

„To vidíme,“ zavrčel Biggles.

Malon ustoupil poněkud stranou a do cely vešli

ozbrojenci. Dva z nich nesli provazy, jimiž začali

vězňům svazovat ruce. Biggles stál klidně, protože věděl,

že každý odpor by byl marný, ale Algy se bránil, takže

mu několik mužů muselo držet ruce i nohy.

Když byli odsouzenci spoutáni, přistoupil k nim

Malon se dvěma pruhy plátna.

192

„Na co to máte?“ zeptal se Biggles. „Chci vám

zavázat oči…“

„Nechte toho!“ přerušil ho krátce Biggles. „Já raději

vidím, kam jdu.“

Malon se uklonil. „Prosím, jak si přejete.“

Vojáci se rozestoupili kolem vězňů a potom na

povel vykročili. Prošli chodbou na dvůr. Zastavili se až u

zdi na druhém konci dvora.

Biggles pohlédl na oblohu, na níž se začaly

objevovat první záblesky nového dne.

„Chce-li nás Ginger zachránit, má opravdu nejvyšší

čas,“ řekl chmurně.

Algy neodpověděl, jeho tvář byla bledá.

Ozbrojenci ustoupili o dvanáct kroků a Malon je

začal rovnat do řady. Když byla řada rovná jako podle

pravítka, zavelel a pušky vyskočily k ramenům.

V tom okamžiku zaslechl Biggles blížící se letadlo.

Zkušeným uchem poznal, že letí velmi nízko. Zvědavě

zdvihl oči k nebi. Spatřil letadlo, ale byl zklamaný, neboť

mělo cizí značky. Jeho naděje, že v něm snad sedí

Ginger, okamžitě klesly na nulu. Kdyby to byl některý z

letounů, které ukořistili, byla by to věc jiná.

Malon, jenž už chtěl zavelet k palbě, se také zadíval

na oblohu, jako by se obával, že na něj někdo zaútočí.

Dunění motoru stále sílilo. Letadlo bylo tak nízko, že se

téměř dotýkalo cimbuří pevnosti.

Když se octlo nad středem nádvoří, vypadlo z něj

cosi bílého a dopadlo to na zem blízko popravčí čety.

Malon uvažoval, má-li dát povel k palbě, nebo má-li

se podívat, co letadlo shodilo. Pohlédl proto znovu na

letoun, jenž se při obrátce málem dotkl zdi.

193

V předním okénku letadla se objevila ruka,

velitelsky ukazujíc na zem.

A to rozhodlo.

Malon, když viděl, že mu nebezpečí nehrozí, vydal

nový rozkaz a rychle se rozběhl k předmětu, ležícímu v

písku.

Biggles, jenž ho pozoroval, viděl nejdřív kousek

provazu a kámen, potom obálku, ve které byl arch

popsaného papíru.

Malon si dopis přečetl dvakrát, jako by se chtěl

ujistit, že jeho obsah správně pochopil. Potom papír

uložil do kapsy a vrátil se k vojákům stojícím v řadě.

Pro odsouzence to byl snad nejpohnutějši okamžik.

Oba se již vzdali veškeré naděje a byli připraveni na

nejhorší, ale teď jim znovu vyšlehl plamínek naděje.

„Byl bych radši, kdyby už udělal to, co má provést,“

zavrčel Algy. „Nemám nic proti tomu, budu-li zastřelen,

ale nemám naprosto chuť tady stát, než si ten ňouma

přečte svou ranní korespondenci.“

„Byla to asi zajímavá četba,“ odpověděl klidně

Biggles. „Tak se mi zdá, že změnil názor. Teď se

dozvíme, co se vlastně děje.“

Malon totiž kráčel k nim s kamenným výrazem ve

tváři.

„Máte štěstí,“ řekl stručně. „Dostal jsem příkaz od

generála Rolanda, kterým se provedení rozsudku odkládá

až do jeho příchodu. Zatím se vrátíte do své cely.“

Vojáci obstoupili vězně a zavedli je zpátky do cely,

kde jim rozvázali mce.

Malon zamkl dveře a vězňové osaměli.

„Co si o tom myslíš?“ žasl Algy.

„Ginger.“

194

„Vyloučeno!“

„Nerad se sice sázím, ale vsadil bych celé své jmění,

že to letadlo řídil Ginger.“

„A z čeho tak soudíš?“

„Mám takové tušení.“

„Viděls pilotovi do obličeje?“

„Ne. Zahlédl jsem jenom část hlavy, ale ta byla

zakrytá kuklou.“

Algy dosedl ztěžka na lavici.

„Nevím, jak ty se cítíš, ale mně osobně je i ten

nejhorší boj ve vzduchu milejší než toto čekání.“

„Máš pravdu,“ přikývl Biggles, usedaje zase na

okraj stolu. „Ale teď stejně nemůžeme dělat nic jiného

než čekat.“

Uplynulo půl hodiny a oba letci se stále dohadovali,

kdo byl ten záhadný pilot.

Potom se venku ozvaly kroky, blížící se k jejich

cele. „Co nového nám asi přinášejí,“ usmál se Biggles.

Tentokrát by sotva uhádl, kdo stojí za dveřmi. Zarachotil

klíč a dveře se rozlétly.

Dovnitř vpadl Ginger, za ním hrabě, Ludvík a

několik vojáků v uniformách, jaké dosud neviděli.

„Hej, přátelé!“ zvolal Biggles. „Ani nevíte, jak jsem

rád, že vás zase vidím.“

Ginger dopadl na lavici.

„Díky Bohu, že už je po všem!“ hlesl unaveně.

„V tom s tebou plně souhlasíme,“ dodal Algy.

„Pojďme odtud!“ ozval se hrabě. „Myslím, že

najdeme vhodnější a příjemnější místo k rozhovoru.“

195

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

VŠECHNO JE ZASE V POŘÁDKU

„Co se vlastně celou tu dobu dělo?“ zeptal se

Biggles hraběte, když prošli chodbou na dvůr, kde

chvatně pracovala spousta mužů v nových stejnokrojích.

„Garda obsadila kasárna a já jsem byl jmenován

velitelem posádky,“ odpověděl hrabě, kráčeje ke

kanceláři generála Rolanda.

„U čerta! A co tomu říká Roland?“

„Myslím, že čím méně bude mluvit, tím to pro něj

bude lepší,“ odpověděl hrabě významně. „Je zatčen. Byl

s Fabrem a Harranem eskortován do civilní věznice, aby

byl zaručen bezpečný dohled.“

Biggles užasl.

„S Harranem? Jak se sem ten ničema dostal? Co se

stalo?“

Ginger mu vylíčil, co všechno se odehrálo v noci a

co všechno podnikl k jejich záchraně.

„Však už byl také nejvyšší čas!“ vykřikl Biggles.

„Nejstrašnější chvíle nastala, když nám ten lotr

Roland řekl, že budete za půl hodiny zastřeleni,“

pokračoval ve vyprávění Ginger. „Asi vám nemusím

povídat, že jsem div nezešílel, když jsem zjistil, že

nezbývá dost času, abych vás mohl zachránit. Pak jsem si

ale vzpomněl na letadlo, kterým přiletěl Harran a které

stálo na louce. Hrabě poručil Rolandovi, aby napsal

příkaz, jímž zruší své původní instrukce, a slíbil mu, že

ho pověsí na nejbližším stromě, pokud to neudělá.

Generál zbledl a hned se začal chovat jako beránek. Já

196

jsem se rychle rozběhl k letadlu, jehož pilot byl už

zatčen, navlékl jsem si jeho kombinézu a spěchal jsem,

abych nepřišel pozdě. Měl jsem obavy, aby dopis

nezapadl někam do křoví, kde by ho nikdo nenašel.

Potom jsem vás zahlédl na nádvoří a to ostatní už bylo

snadné. Sledoval jsem Malona tak upřeně, že jsem div

nesrazil komín.“

„To jsem viděl,“ přikývl Biggles. „Ve vzduchu je

hlavní věcí dívat se, kam člověk letí.“

„Protože nemám oči také na zádech, nemohl jsem se

dívat na dvě místa současně, když jsem chtěl vidět, co se

děje s vámi,“ odpověděl Ginger. „Když jsem se

přesvědčil, že vás zase odvádějí, odletěl jsem a přistál na

poli u silnice, kde jsem čekal na ostatní, až dorazí auty.

Naložili mne do vozu – a teď jsme tady. A to ostatní už

víte.“

„Tys nám, chlapče, zachránil život,“ prohlásil

Biggles vážně. „Když ses objevil, byli jsme na tom

špatně.“

Potom se obrátil k hraběti.

„A jak to vypadá s Mosyrem?“ zeptal se.

„Když jsou odstraněni Roland a Fabre, myslím, že

celou situaci budeme brzy mít v rukou. Zejména, když je

už známo, že princ Harran…“

„Princ Harran?“

„Ano. Což vy jste to nevěděl? Je synem vládce.“

Biggles žasl.

„To je ale skvělé!“ usmál se. „A víte, co bych udělal

já, kdybych byl na vašem místě?“

Hrabě se na něho zvědavě podíval.

„Svolal byl rychle tribunál a odsoudil všechny ty tři

ničemy k trestu smrti. Tím by byl nepřítel vyřízený.

197

Kdyby vám zaslal protest, což by udělat musel,

odpověděli byste mu ultimatem, že chcete, aby všechny

nesrovnalosti byly předloženy k posouzení velmocem,

jejichž výrok bude mít konečnou platnost.“

Hrabě se usmál.

„Vy byste měl být politikem, Bigglesi,“ řekl

nadšeně.

„Já – a politikem?“ opáčil se smíchem Biggles.

„Nikdy!“

„Nu, dobře,“ kývl hrabě hlavou. „A teď mě jistě

omluvíte. Musím zajet na ministerstvo kvůli nějaké

neodkladné záležitosti. Co budete dělat vy?“

„Lehnu si a budu spát,“ odpověděl Biggles. „Potom

se pomalu probudím, vykoupám se a důkladně se najím.

Zdá se mi, že uplynula celá věčnost od té doby, kdy jsem

naposledy spal na slušné posteli a pořádně se najedl.“

Hrabě přikývl.

„To je nejrozumnější věc, kterou můžete udělat.

Auto vás zaveze až k hotelu. Až budete hotovi s tím

vším, co jste právě říkal, přijďte do paláce! Kdosi vám

chce osobně poděkovat. A mechaniky vezměte s sebou!

Totiž vlastně jenom jednoho, protože ten druhý leží v

nemocnici, naštěstí už mimo nebezpečí.“

„To je Carter,“ vysvětloval Ginger. „Dostal pažbou

do hlavy. Později vám to povím podrobněji.“

Algy zívl.

Jestli už nepůjdeme, budete mě muset do hotelu

odnést,“ upozorňoval.

„Odvezu vás tam,“ nabídl se Ludvík a všichni vyšli

ven.

198

Nyní už zbývá vyprávět jen málo.

Hrozba válečného konfliktu byla zažehnána přesně

podle Bigglesova předpokladu, jakmile vláda Harranovy

země zjistila, do jak nebezpečné situace se princ dostal.

Přijala proto bez výhrad všechny podmínky, které jim

stanovila mosyrská strana a celá věc byla předložena k

posouzení velmocem, jež rozhodly po prozkoumání

všech okolností, aby přípravy k válce byly zastaveny.

Druhý den se hlásili všichni tři letci se Smythem v

paláci, kde je velmi přátelsky přijala princezna Mariana,

jež jim poděkovala za všechno, co pro zemi vykonali, a

vlastnoručně jim připjala na prsa řád svatého Pavla,

nejvyšší mosyrské vyznamenání. Požádala je, aby zůstali

v zemi, dokud se vše neskončí a aby zatím zorganizovali

mosyrské letectvo.

Biggles nabídku přijal, a když byla Mosyru

zaplacena patřičná náhrada, zakoupil nová letadla a

vycvičil domácí piloty.

Naši hrdinové byli v Mosyru ještě tehdy, když se

princezna provdala za Ludvíka, a zúčastnili se jejich

svatby.

Rolanda a Fabrea spatřili pouze jednou – před

soudním tribunálem, k němuž letci byli předvoláni jako

svědci. Oba zrádci byli uznáni vinnými a odsouzeni k

smrti. Popraveni byli na témž nádvoří, kde se už dívali

smrti do očí Biggles a Algy. Harran byl propuštěn na

svobodu, když se písemně zavázal, že už nikdy do

Mosyru nevkročí.

Jakmile byli se svou prací hotovi, požádal Biggles o

svolení k návratu domů, jež jim bylo dáno. Když potom

odjížděli, dostavily se na nádraží ohromné zástupy lidí,

199

protože o jejich dobrodružství psaly všechny noviny a

každý je považoval za zachránce Mosyru. Princezna s

celou svou gardou i hrabě je doprovodili až na nástupiště

a rozloučili se s nimi srdečným stiskem ruky.

Když se vlak za provolávání davu rozjel, klesl

Biggles do sedadla a zapálil si cigaretu.

„Myslím, hoši, že už vaše touha po vzrušení

poněkud opadla.“

„Nu, teď bychom si mohli dát trochu pokoj,“

souhlasil Ginger.

Algy se jen usmál.

„Kam asi pojedeme příště?“ zeptal se. Biggles

zavrtěl hlavou.

„S některými lidmi je veliký kříž jen proto, že

nejsou nikdy s ničím spokojeni,“ pronesl vážně. „Ale

pokud jde o mou osobu, já mám už těch hrátek dost.

Odpočinu si pořádně a nedám se teď dlouho vtáhnout do

žádného podniku. Pamatujte si, hoši, uslyší-li o nás ještě

kdy svět, bude to už za zcela jiných okolností.“

200

PŘÍŠTĚ: BIGGLES A ZLATÉ DUBLONY

BIGGLES a ti ostatní…

S poručíkem JAMES C. BIGGLESWORTHem je

nejlepší seznámit se v době, kdy létal na stíhačkách

Sopwith Camel 226. squadrony. První světová válka

dokázala využít skvělý vynález letadla k zabíjení lidí a

protože se vývoj nezastavuje, pustili se piloti obou

válčících stran do sebe. Tehdejší novinku – letecké

souboje si armády oblíbily a začaly své zbraně

zdokonalovat. Vývoj pokračuje a blíží se doba, kdy

budou piloti nadbyteční.

V době velbloudích stíhaček byl však stíhací pilot

bojovníkem, který se musel učit všechno strašně rychle a

když se učil pomalu, nepřežil. Letadlo byla novinka a

zákony létání i vzdušných soubojů se lidé teprve učili…

Biggles patrně patřil mezi nejvnímavější a

nejrychlejší žáky. Přátel měl na základně Maranique

desítky, mnozí se však nedožili konce války. Mezi ty

šťastnější patřili major Mullen, důstojníci Mahoney, Mac

Laren,

Gowley,

Hartcourt,

všeobecně

oblíbený

„profesor“ Henry Watkins i kapitán Wilks – Wilkinson.

Přes jejich veliké mistrovství není sporu o tom, že právě

Biggles byl mužem, který nejlépe ovládal výkruty,

loopingy, skluzy po křídle a ovšem i svůj kulomet.

Není zcela jasné, kdo byl spisovateli W. E. Johnsovi

pro Bigglese vzorem. Podle jedné z variant to mohl být

proslulý britský důstojník a člen Intelligence Service T.

201

E. Lawrence. Háček je v tom, že tento statečný,

vynalézavý a úspěšný muž nikdy nad válečnými zákopy

nelétal, i když u letectva později sloužil. Jeho vlastnosti

však mohly autora inspirovat v řadě příběhů, v nichž se

Biggles zaplétá do vyzvědačského řemesla.

Nejpravděpodobnějším se zdá, že Biggles je jakousi

kombinací několika leteckých es války, jejíhož závěru se

W. E. Johns jako pilot sám účastnil. A jméno hrdiny? Je

ověřena osoba Flight-Lieut.

C. G. Wiggleswortha A.F.C, jehož příjmení je až

neskutečně podobné jménu románového Bigglese…

A ti ostatní?

Již na frontě se Biggles seznámil se ztřeštěně

odvážným, hubeným „ťulpasem“ předlouhého jména

ALGERNON MONTGOMERY LACEY. Tento muž,

později stručně nazývaný ALGY, brzy zvážní, nabude na

rozumu a stává se z něj nejbližší Bigglesův přítel a druh

do nepohody. Jen těžko hledat příběh, kde by se Algy s

Bigglesem neobjevil.

Na frontě Biggles poznává i dalšího ze svých

„průvodců“ mnoha dalšími dobrodružstvími. Plukovník

RAYMOND je muž znalý tajemných nástrah nepřátel,

muž, který zasvětil život ochraně zájmů Britské říše.

Raymond posílá později Bigglese do tak ošemetných

podniků, až je divné, že z něj Biggles někdy neztrácí

nervy.

To mnohem užitečnější je pro Bigglese spolupráce

se skvělým leteckým mechanikem, jehož jméno SMYTH

je někdy v českých vydáních uváděno s měkkým i.

202

Z válečných soupeřů stojí za zmínku von Döring,

létající na Fokkeru se žlutým ocasem. Není těžké

odhadnout, že pod jménem mladého německého pilota se

skrývá zlověstné jméno Hermanna Göringa, pozdějšího

říšského maršála hitlerovského Německa. Bigglesovým

„osobním nepřítelem“ se však stává jiný Němec. V

příběhu Biggles jde do války (Biggles Flies East, 1935)

se objevuje Hauptman ERICH VON STALHEIN, jehož

ponurý stín se pak vynořuje v řadě dalších příběhů.

Třetím

„mušketýrů“

stává

GINGER

HABBLETHWAITE, zvaný též Zrzek. Je to mladíček z

chudé rodiny ze Smettleworthu, který se zamiloval do

létání a jestliže se Algy představil jako ztřeštěný mladý

muž, tento hoch svou ztřeštěností Algyho překonává a ke

zvážnění u něj hned tak nedochází. Ginger se poprvé

objevuje v románu Biggles a modré nebezpečí (Black

Peril, 1935) a pak už své dva přátele téměř neopouští.

Tak jako tři mušketýři byli čtyři, tak se i k naší

trojici přidružuje čtvrtý muž. Jmenuje se Lord BERTIE

LISSIE a má asi nejsložitější povahu ze všech. Je trochu

upjatý, jeho slovník není příliš obvyklý, nemá nouzi o

peníze – prostě šlechtic, lord. Bertie se v českých

vydáních dosud příliš neobjevuje, ale objevovat se bude.

Prvně se představil v knize Spitfire Parade, 1941, která

česky teprve vyjde… V našich vydáních vás s Bertiem

seznámí

knížka

BIGGLES

PADL

PASTI,

odehrávající se v době Vichystické Francie v oblasti

Monte Carla.

Toužimský & Moravec

203

OBSAH

Dva návštěvníci

Znepokojivé zprávy

Nebezpečný pokus o přistání

Chladné přivítání

Pochyby a nesnáze

Nečekaná návštěva

Na tenkém ledě

První krev

Bigglesovy strategické návrhy

Boj

Most a zajetí

Nebezpečný úkol

V týlu nepřítele

Další nebezpečí

Riskantní podnik

Za úsvitu

Ginger na válečné stezce

Překvapivý objev

Gingerův zajatec a Gingerovy obavy

U zdi

Všechno je zase v pořádku

Biggles a ti ostatní…

204

W. E. JOHNS

BIGGLES LETÍ NA JIH

edice Hrdinové vzdušných bitev 11

Obálka Petr Barč s použitím motivu

Zdeňka Buriana

Ilustrace Jiří Wowk

Jazyková úprava Alena Petruželková

Vydalo nakladatelství

Toužimský & Moravec

Minská 5, 101 00 Praha 10

jako svou 618./48./ publikaci

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o.

Č. Těšín, Střelniční 54

ISBN 80-85773-23-6

205

Site Title

First blog post

17 March, 2017 20:38